Zdá se, že panika za volantem je v tuzemsku velice rozšířená "choroba", postihující spíše ženy.
Sedám posedmé do auta s modrobílým nápisem na střeše. Křižujeme město a "drbeme", o řízení nepadne ani slovo, jen občas mi instruktorka určí směr jízdy. Vypadá to, že její úsilí přináší výsledky.
Svěřím se jí, že o víkendu bych chtěla zajet za kamarádkou k Roudnici nad Labem. Zhruba sedmdesátikilometrovou vzdálenost hodlám jet z větší části po dálnicích - je to rychlejší a prý i jednodušší. A tak si to jedeme vyzkoušet. Nejprve na Jižní spojku, posléze na brněnskou autostrádu.
Je všednodenní dopoledne, žádný extra provoz, jak by konstatoval zkušený řidič. Já mám pocit, že je tam aut až moc. Najíždím pomalu, za což hned dostanu vyčiněno: "Musíte jet stejně rychle jako ta ostatní auta, jinak jim budete překážet." Vytáhnu to na sedmdesát a zdráhám se ručičku na tachometru dále obtěžovat. Sundávám nohu z plynu, mám pocit, že auta přede mnou už jsou příliš blízko.
Vybavuji si poučku o zachovávání prostoru pro jeden kamion. "Nezpomalovat!" ozývá se vedle mě a když neposlouchám, přimáčkne mi učitelka pravou nohu na pedál, až je úplně na zemi. "A pětku si tam dejte…" Ze stotřicetikilometrové rychlosti se mi poněkud motá hlava a dýchání mi opět vynechává. Jak jsem z města zvyklá zběsile zatáčet, při přejíždění z jednoho pruhu do druhého kroutím volantem prudčeji než je záhodno.
Auto cuká, o nějaké plynulosti a ladnosti nemůže být moc řeč. "Budeme vyjíždět příštím exitem," dozvídám se a trochu se mi uleví. Vjíždím do odbočovacího pruhu, v zrcátku sleduji bílé naleštěné auto, vypadá to, že má stejnou cestu. Ale ne… "Co to proboha dělá?" ptám se. "Snaží se vás předjíždět zprava," zní naprosto klidná odpověď. Chápu, že řidiči nezáleží na tom bouráku, neb má doma ještě tři podobné, ale život má přece jen jeden! Měl štěstí, že jsem si ho všimla…
Vyjedeme z dálnice a já se netěším na cestu zpět. Provoz směrem do Prahy je hustší, auta přejíždějí z pruhu do pruhu, pokouším se o totéž, ale v tu ránu mi učitelka zadupne brzdu. Někdo se snažil vejít do nevelké proluky mezi mnou a autem před námi. Byl tak rychlý, že jsem nestihla nic jiného, než se pořádně leknout. Instruktorka se na mě dívá vyčítavě až do chvíle, kdy přijíždíme do Prahy a dá se opět jet souběžně.
Už se nemusím stresovat, průjezd městem je brnkačka, mám pocit, že v padesátce to auto skoro stojí, takže už ho mám zase "v ruce".
Původně mě učitelka chtěla touto hodinou propustit, ale moje počínání na dálnici ji moc nepřesvědčilo, potřebuji prý ještě trénovat. A na návštěvu mám prý jet radši po malých silničkách. Je to sice dál, ale za to mám větší šanci dojet v pořádku. A tak to o víkendu také dopadlo.
Až po osmi kondičních jízdách hlavním městem konečně tu propustku dostávám. Prý už si na silnici poradím sama. Abych to dokázala, vyrážíme o víkendu do Zábřeha na Moravě. Přes dvě stě kilometrů za volantem. Provoz je velký, ven vyrazil kde kdo.
V noze mám křeč, jak ji stále přendavám z brzdy na plyn a naopak. Největší problém mi dělají zatáčky-vracečky šplhající do kopců a takové, které se posléze kroutí dolů. Ty jsme totiž v Praze natrénovat nemohly.
Nikdy jsem si toho moc nevšímala, ale teď zjišťuji, že autoškolu by si mělo zopakovat víc řidičů, nejen já, někteří jezdí… divně. Předjíždějí, aniž by viděli do zatáčky, v obci mě "berou" osmdesátkou, otáčejí se na místech, kde blokují koho můžou, o nějakých doporučených odstupech asi nikdy neslyšeli, to by se mi tak nemohli lepit na kufr, blinkry používá jen polovina z nich…
Kdyby je tak viděla moje učitelka! Už ji slyším: Jak to jedeš, člověče, měl bys vrátit řidičák! Já ho nevrátím, jen ho už teď skutečně musím začít používat.
