Možná právě tady se v hlavách představenstva severské značky zrodila myšlenka na sportovní vůz, ve kterém by se dala pohodlně zvládnout dlouhá cesta do kasina v Monte Carlu. Auto by měl navrhnout nějaký Ital, usmyslilo si vedení.
Důvod byl prostý - jediným trhem, kde se tou dobou drahé dvoumístné sporťáky daly prodávat ve velkém, byly Spojené státy. A jestli něco mělo po válce u Američanů zaručený úspěch, pak to byly italské karoserie. Pro Volvo P1800, od jehož výroby letos uplynulo půl století, to bylo šťastné rozhodnutí.
Kdo ho vyrobí?
Projektu se v roce 1957 ujal externí poradce Volva Helmer Petterson, který už v minulosti přivedl na svět baculaté Volvo PV444. Pettersonův syn Pelle právě dokončil studia designu na slavném newyorském Pratt Institute a jeho prvním zaměstnavatelem byl shodou okolností turínský karosář Pietro Frua. Helmer se vydal právě za ním, aby společnými silami pomohli švédskému gran turismu na svět.
Designér Volva P1800 Pelle Pettersson
V 50. letech se ještě z návrhu aut nedělala žádná věda a první tři prototypy tak postavil Frua už v prosinci. Protože jeho návrh sportovního volva počítal s technikou ze sériového modelu P120 Amazon a karoserie se představenstvu líbila, bylo okamžitě rozhodnuto o sériové výrobě.
Že to byl ze strany Volva dobrý krok, ukázal už rok 1960. Právě tehdy Volvo P1800 slavilo svou premiéru na autosalonech v Bruselu a New Yorku, kde se okamžitě stalo nejopěvovanějším exponátem. Málokdo však tušil, že Helmer stále marně shání někoho, kdo by jeho tolik oslavované dílko byl schopen vyrobit. U Volva to z kapacitních důvodů nebylo možné a Pelle Petterson později vzpomínal, jak otec marně objížděl německé firmy NSU, Karmann, Vidal, Hanomag i Drauz.
Lajdáci Britové
Všechna jednání nakonec ztroskotala a Petterson prý dokonce v zoufalství uvažoval o tom, že by se do výroby pustil na vlastní pěst. Nakonec to neudělal, protože se na něj usmálo štěstí při jeho služební cestě do Velké Británie. Jak se však už záhy ukázalo, bylo to vítězství velmi relativní.
Výrobu karoserie pro nové volvo měl podle smlouvy zajistit koncern Pressed Steel společně s automobilkou Jensen Motors, která měla na starosti konečnou montáž.
V praxi to ale moc dobře nefungovalo. Prvních 250 vyrobených exemplářů z roku 1961 mělo tak špatnou kvalitu, že nepomohly ani jejich dodatečné úpravy v mateřském závodě v Göteborgu. Mnoho nezmohla ani přítomnost švédských techniků, které Volvo vyslalo jako hlídače kvality do britského West Bromwich, kde Jensen sídlil.
Po marných pokusech přimět Brity dodržet kvalitativní postupy se automobilka rozhodla převzít výrobu pod vlastní režii. V roce 1963 přestěhovala produkci do švédského města Lundby.
Cena nikomu nevadila
Od samého začátku bylo Volvo P1800 prodejním šlágrem, i když ne všechny dobové testy je velebily s nadšením. Kritici mu vyčítali zastaralou čtyřválcovou osmnáctistovku pod kapotou i nízko posazená sedadla v kombinaci s vysoko uchycenými pásy, která vyhovovala jen opravdovým dlouhánům.
K tomu mělo mít ještě řízení bez zpětné vazby a řidič musel také vynaložit velkou sílu k ovládání volantu a spojkového pedálu. Ještě ke všemu bylo Volvo P1800 velmi drahé - například u našich západních sousedů mělo základní cenovku 17 500 německých marek. To bylo víc, než si trouflo říct za své auto Porsche.
Faktem ale je, že tou dobou mělo porsche na přední nápravě bubnové brzdy, zatímco P1800 už kotouče, které se v průběhu výroby dostaly i k zadním kolům. K tomu si volvo rychle získalo pověst spolehlivého a úsporného auta, které se dobře hodí ke každodennímu používání.
Symbolickým završením úspěšné kariéry modelu P1800 byl počin šéfdesignéra Volva Jana Wilsgaarda, který původní kupé v roce 1971 přetvořil na prosklené třídveřové kombi. Právě varianta sportovního kombíku, kdy třetí dveře tvořilo pouze sklo bez železného orámování, je dodnes fanoušky značky považována za nejodvážnější model v historii.
Poslední kombík P1800 ES sjel z výrobních pásů 27. června 1973, zatímco život sportovního kupé ukončila automobilka už o rok dříve. Celkem vyjelo do světa 39 414 exemplářů řady P1800.
Auto od nebožtíka
Z dnešního pohledu jsou dobové výtky směřované ke konstrukci elegantního volva k smíchu. Protože doba prověřila P1800 jako tvarově nestárnoucí a k tomu ještě obdivuhodně trvanlivé auto. Mezi veteránisty se těší mimořádné oblibě a získat je do sbírky nebývá snadné. Pokud se nějaký exemplář objeví na trhu, je to zpravidla tehdy, když jeho původní majitel zemře.
Loučit se s Volvem P1800 nebývá snadné, zvlášť když jeho provoz neruinuje rodinné rozpočty. Když už něco pořádně zazlobí, pak je to obvykle elektronické vstřikování paliva Bosch D-Jetronic, které v průběhu výroby nahradilo jednoduché SU-karburátory. Už proto se při opravě nemálo majitelů vrací k původnímu řešení.
Že je italské volvo skutečně spolehlivé, dokládá ostatně i zápis v Guinnessově knize rekordů. Američan Irvin Gordon se svým červeným kupé najel v letech 1966 až 2010 celkem 4 586 630 kilometrů. Recept na dlouhý život volva je podle učitele ze státu New York jednoduchý: "Dodržuj servisní intervaly, opotřebené díly včas vyměň za nové a hlavně - nikdy nikoho nenech jezdit s tvým autem."
