Alfa Romeo 33? Většině lidí dnes naskočí v mysli malý hranatý sedan, který v různém stavu rozkladu brázdil české silnice na počátku devadesátých let. Rodinné auto si však jen půjčilo jméno od skutečné legendy. A ta se zrodila přesně před padesáti lety - na turínském autosalonu v roce 1967.
Státem vlastněná italská automobilka tehdy stála na rozcestí. Značka, která si zakládala na neobyčejné závodní historii, pomalu pohřbívala dvouvačkový řadový šestiválec, jehož označení 6C působilo bezesné noci většině závodníků ze zlaté meziválečné generace.
Alfa Romeo 33 Stradale slaví padesátiny. Na snímku silniční provedení vozu.
Nově Alfa Romeo vsadila na lehká mrštná kupátka, která si vystačila se čtyřválcovými motory. Ty poháněly i drobounké sporťáky TZ1 a TZ2, které Alfa vyvinula s karosárnou Zagato. Jenže konkurovat ve skutečně prestižních závodech znamenalo mít podstatě silnější motor, zároveň se ale musel vejít do povolených dvou litrů objemu.
Dvakrát čtyři je osm. Seznamte se, osmiválec je na světě
Právě tehdy poprvé udělala značka z nouze ctnost, kterou úspěšně zopakovala na začátku sedmdesátých let s velkým GT Montreal - ze dvou osvědčených čtyřválců, které těžko hledaly v šedesátých letech konkurenta, s trochou nadsázky „svařila“ v dílnách závodního oddělení Autodelta jeden osmiválec.
Z pouhých dvou litrů objemu vydolovali Italové kolem 270 koní. Potřebovali k tomu (později tolik typický) dvojnásobek zapalovacích svíček – každý válec má dvě, které jsou v hlavě umístěny asymetricky. O zapalování se staraly čtyři cívky, směs připravoval systém SPICA - legendární mechanické vstřikování, které značka sama vyvinula (a které dnes umí seřídit jen pár lidí na světě).
První motory se představily v závodních strojích. V roce 1967 vznikl závodní typ 33/2, který má díky úspěchům z amerických závodů přezdívku Daytona. Franco Scaglione, dřívější hvězda designerského studia Bertone, dal karoserii do vínku typickou useknutou záď, vepředu naopak dominovaly obrovské světlomety se dvěma reflektory pod čirým krytem. Poprvé v historii se dveře uchycené v A sloupku vyklápěly vzhůru.
Čtyři kilometry v omezovači, 290 za hodinu a strašný hluk
Právě na bázi 33/2 pak vznikl typ Stradale, verze určená už podle názvu pro silniční užití. Pořád šlo o supersport, pár kompromisů ale musel Scaglione udělat. První dva vozy z osmnácti vyrobených měly ještě velké charismatické světlomety, jenže ty byly příliš blízko silnici, nesplňovaly normy. Proto další exempláře získaly světla menší.
Celkem Italové vyrobili osmnáct exemplářů. Bestseller to zrovna nebyl, ale to ani nebyl účel. Šlo hlavně o homologaci pro závody. Auto každopádně ve své době bylo tím naprosto nejdražším sériovým vozem, který byl na trhu. Oproti Lamborghini Miura, se kterým se Alfa dělí o titul prvního supersportu v dějinách, byla o čtvrtinu dražší.
Majitelem prvního exempláře byl Henry Wessells, americký obchodník, který měl velmi úzké vazby na milánskou automobilku a konstruktéra motoru 33 Carla Chitiho, který mu osobně koupi auta domluvil. Wessells se pak nechal slyšet: „Jednou jsem s autem jel na dálnici u Benátek čtyři kilometry v omezovači na 10 tisících otáčkách. Vytáhl jsem to na 290 kilometrů v hodině. Zajímavé bylo, že do 240 byl motor jen trochu hlučný, ale nad 260 už to bylo skoro nesnesitelné. Auto bylo neuvěřitelně stabilní. I při bočním větru jelo pořád dokonale rovně.“
Nalevo původní provedení prototypu s velkými světly, „sériové“ verze dostaly menší přední lampy.
Kolik jich vlastně bylo? Osmnáct, osm? Dvě?
Dnes je 33 Stradale jedním z nejvzácnějších aut na světě. Údajně se jich zachovalo pouhých deset. Jenže z jakého počtu? Auta se montovala ručně, vlastně každé je jiné. Podvozků se postavilo 18. Prý. Jen první vůz stavěl sám Scaglione, další už kompletovali v nově založené karosárně Marazzi. První dva prototypy s většími světly měly hořčíkovou karoserii. Jedno je v soukromé sbírce v Japonsku, druhé v muzeu Alfa Romeo v Arese u Milána. Tam je i dalších pět karosářských exhibic, které na podvozku 33 vznikly - včetně futuristické studie Carabo. Osm aut údajně vzniklo s hliníkovou Scaglioneho karoserií a s menšími světly.
Stejné legendy se točí kolem současné hodnoty auta. Když v roce 2015 vystavovala Alfa Romeo v Detroitu novou Alfu 4C Spider, které dělala v expozici společnost právě 33 Stradale, prohlásil šéf severoamerického zastoupení Alfy, že hodnota „bude k deseti milionům dolarů“. Čistě teoreticky by to z 33 Stradale udělalo nejdražší sériové klasické auto všech dob. Jenže při tomto počtu se na trhu žádný exemplář neobjevil už léta. A nejen na trhu. Pokud nějakou 33 Stradale kdekoliv uvidíte, s drtivou pravděpodobností půjde o repliku. O tom, jestli a kolik dílů z originálního auta obsahuje, se lze jen dohadovat.
Alfa Romeo 33 Stradale slaví padesátiny
Nejdražší nebo ne? Není podle čeho srovnávat
Pro takový případ není třeba chodit daleko. V roce 2016 se v aukci v Monaku objevil vůz, jehož přední a zadní část měla údajně pocházet z jednoho ze druhého prototypu s výrobním číslem 02. Karoserie byla přiznaná replika - dělal ji Giovanni Giordanengo, jeden z největších odborníků na repliky karoserií klasických aut. Jako předlohu mu údajně sama Alfa Romeo půjčila svůj autentický exemplář s výrobním číslem 1. Přestože auto nemělo zkompletovaný motor, odhadovalo se, že prodejní cena se v dražbě vyšplhá až k sedmi milionům eur. Nakonec se auto prodalo za 410 tisíc eur a o okolnostech aukce se decentně mlčí.
