U Mototechny se tísnil dav zájemců, kteří chtěli koupit Škodu Favorit 136, nový...

U Mototechny se tísnil dav zájemců, kteří chtěli koupit Škodu Favorit 136, nový vůz z mladoboleslavské Škodovky. | foto: archiv MAFRA

Chybějící zboží a nekonečné fronty. Socialistické centrální plánování selhalo

  • 916
Jedním z nejvýraznějších symbolů předlistopadového režimu se staly fronty. Socialistické centrální plánování v tehdejším Československu totiž naprosto selhávalo a důsledkem byl permanentní nedostatek zboží. Plánovači totiž neodhadli potřeby obyvatel, takže se většina zboží musela shánět buď přes známé prodavače, nebo nekonečným čekáním v obchodech.

Pro pamětníky je dokonalou ilustrací tehdejšího všeobecného nedostatku „toaleťáková krize“ z konce 80. let. Kvůli selhání centrálního plánování a požáru Harmaneckých papíren totiž v červnu 1988 v celém Československu prakticky došel toaletní papír. Nedostatkovým zbožím však byl dlouhodobě, podle politiků to byl výsledek problémů se zásobováním.

Zdražit pivo nebo brambory se KSČ bála. Tajila to do poslední chvíle

„Toaletního papíru je opravdu nedostatek a problém je již delšího data,“ řekl tehdy na kameru náměstek z Obchodu průmyslového zboží Jaroslav Martinec. Papír však chyběl už v polovině 60. let minulého století. V roce 1967 se ve studentském průvodu objevil transparent „Chceš-li býti správným Čechem, vytírej si pr..l mechem!“

Toaletní papír však zdaleka nebyl jediným nedostatkovým zbožím socialistického Československa. „Na trhu zdánlivě všechno bylo a současně nebylo. Problém byl v tom, že se nabídka nepotkávala s poptávkou ve stejném čase,“ popisuje Daniel Váňa z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické. Výsledkem pak mnohdy bylo to, že lidé žádaný výrobek na pultech obchodů nenašli.

„Logicky šlo především o zboží ze Západu, a to jak v oblasti elektroniky, textilu, tak potravin. Klasickým případem byly marné fronty na tropické ovoce,“ říká historik Michal Stehlík. Chybějící mandarinky či pomeranče se v období před svátky dokonce řešily zvláštními dodávkami. A politicky citlivé oblasti s těžkým průmyslem dostávaly speciální dodávky.

„Samostatným tématem byly také západní farmaceutické výrobky,“ dodává Stehlík. Problémy vznikaly i v souvislosti s nedostatkem některých součástek, což brzdilo souvisící průmyslovou produkci.

Přes poměrně intenzivní bytovou výstavbu chyběly i byty. „Normalizační Československo investovalo do bytové výstavby především v 70. letech, kdy byla opravdu masivní. I přesto v 80. letech stále byty chyběly,“ tvrdí Stehlík. Podle něj byl jejich nedostatek dokonce „brzdou“ rozvodovosti, jelikož páry byly nuceny zůstat bydlet spolu. „Na byty byly pořadníky, na kterých mohl být člověk zapsán léta, kvetl proto černý trh s dekrety na bydlení,“ dodává.

Černý trh vládl všemu

Černý trh byl za socialismu běžnou součástí života obyvatel v mnoha oblastech. Jelikož nebylo možné se ke zboží dopracovat legální cestou, byli lidé odkázáni na nejrůznější kšeftování. „Režim ve skutečnosti šedou ekonomiku toleroval, protože mu nic jiného nezbylo,“ napsal historik Jan Rychlík ve své knize Devizové přísliby a cestování do zahraničí. 

Husákovy hradby. Symbol minulého režimu poskytl domov milionům Čechů

A černý trh skutečně bujel. „Jeden výzkum veřejného mínění uváděl, že v roce 1989 52 procent obyvatel ČSSR připustilo, že dalo v předchozím roce úplatek. Může být problém s definicí úplatku, protože někteří považují dar za úplatek, ale je to obrovské číslo. Jiná čísla zase říkala, že v některých letech až 95 procent zákazníků autoservisu muselo dát úplatek,“ uvádí Libor Žídek z Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity. 

Také na nová auta se vedly pořadníky – kdo „nenamazal“, byl prakticky bez šance. Přesto centrálně plánovaná ekonomika vykazovala některé dílčí výhody, například v podobě stability pracovního trhu či plné zaměstnanosti. „Řízené hospodářství historicky prokazuje výsledky v krátkých obdobích, jež jsou nějakým způsobem hektická. Například v sovětském Rusku se Stalinovi podařilo tímto způsobem obrovskou zemi industrializovat,“ míní Daniel Váňa. 

Ve znamení pětiletek

Podobným způsobem se pomocí tzv. dvouletky podařilo v letech 1947 až 1948 obnovit válkou zničené československé hospodářství. „To však ještě na trhu vedle státních podniků působil také soukromý sektor,“ upozorňuje Váňa. Po komunistickém převratu v roce 1948 už nastoupilo spolu s diktaturou centrální plánování po vzoru Sovětského svazu, které soukromníky tvrdě potlačilo.

Začalo období pětiletých plánů neboli pětiletek, které měly za cíl zvýšit životní úroveň obyvatel. Už první pětiletka však přinesla výrazné upřednostnění těžkého průmyslu, které na rozdíl od Sovětského svazu československé ekonomice vůbec neprospělo. 

Rudí vyvolení. Za totality bohatly protežované profese, ale i překupníci

Země totiž neměla dostatečné zásoby potřebných nerostných surovin, plnění plánu tak výrazně prohloubilo závislost na dodávkách ze Sovětského svazu. Na přípravě plánu se podíleli poradci z Moskvy a podle některých názorů využíval tehdejší Sovětský svaz svého nerostného bohatství k tomu, aby mohl držet své satelity „pod krkem“. 

„Došlo tehdy k zásadní reorganizaci struktury tuzemské ekonomiky. První pětiletka je z historického hlediska zřejmě největším hříchem centrálního plánování,“ říká Váňa. Podle něj vedlo nesmyslné stupňování produkčních cílů k rozvratu tuzemského hospodářství, jehož zhroucení bylo potvrzeno v roce 1953 měnovou reformou.

Plánování z křišťálové koule

Problémy však pokračovaly dál. Zásadní komplikací bylo například to, že se podniky v praxi chovaly úplně jinak, než plánovači očekávali. Ti při tvorbě plánů vycházeli z dat, která jim poskytovaly tyto podniky, tedy subjekty, které se následně měly plánem řídit. 

Jak Čechům ujel vlak. Komunistické poučky o řízení ekonomiky selhaly

V období plánování podniky usilovaly o co nejnižší cíl, během plnění pětiletky pak veškeré úsilí soustředily na kvantitativní splnění plánu a na kvalitu svých výrobků nedbaly. „Šlo v podstatě o perverzní chování. V tržním hospodářství je normální snaha o co nejnižší vstupy, a naopak nejvyšší výstupy. Socialistické podniky se snažily shromáždit co největší množství zdrojů, aby pro ně pak plnění plánu bylo co nejjednodušší,“ uvádí Libor Žídek. 

Nehledělo se ani na to, jestli o vyprodukované výrobky bude zájem. Důsledkem centrálního plánování tak kromě nedostatku byly také „ležáky“ – zboží, které nikdo nechtěl koupit.