Lesa Lulčaková je bytová designérka. V ukrajinském Žytomyru má zaběhlou kancelář. Tedy vlastně měla. Do Česka se dostala po strastiplné pouti. Nyní kudy chodí, děkuje za přijetí, kterého se jí dostalo v Ústí nad Labem.
„Mám nemocnou štítnou žlázu. Doma jsem si léky nestihla koupit. Domy v okolí toho našeho už bombardovali. A některé prášky jsem ztratila v autobusu, kterým jsme k vám do Ústí přijeli. Byla jsem v Ústí u lékaře na poliklinice, aby mi je napsal. V lékárně jsem pak zaplatila jen 25 korun. Měla jsem z toho obavy a byla jsem překvapená. Na Ukrajině by to bylo velmi drahé,“ diví se Lulčaková.
Péče se jí dostalo i díky tomu, že přišla do ústeckého hotelu Vladimir, který se proměnil v ubytovnu pro běžence. Tady žena nyní bydlí společně s dalšími dvěma stovkami maminek a dětí. Jde o volyňské Čechy, vesměs ty, kteří v minulosti nevyužili nabídku Česka na trvalé přestěhování. Museli utéct až nyní před Putinem.
Navštívit lékaře musela v Ústí i paní Julija se synem.
„U vás v lékárně se platí málo. To neznáme. Lékař je u nás bezplatný stejně jako u vás, ale být nemocný je na Ukrajině nákladné. Máme drahé léky. Například pokud má syn zánět průdušek, léky u nás před válkou stály v přepočtu asi tisíc vašich korun,“ vypráví Julija.
K další onkologicky nemocné paní z hotelu už jeli ústečtí záchranáři. Dostala transfuzi krve a léky. Práci navíc už má i zubařka.
Právě slušná lékařská péče je asi tím, co volyňské Češky v Ústí nejvíce šokuje. Péče je zajištěna hlavně díky správci ubytovny, Karlu Karikovi. Žádná organizace, jen on sám na své jméno pro mámy a děti domluvil specialisty v nedaleké poliklinice EUC i v nemocnici.
Maminky se zapisují do služeb
Při návštěvě MF DNES Karika kvůli zdraví i jednou zbystří. Jedna maminka se otočila v jídelně s tácem a nechtíc zavadila asi o desetiletou holčičku. Skončilo to drobným šrámem pod okem. „Pozor, pozor, očaře asi ještě nemáme jistého. Je všechno v pořádku?“ volá hned správce.
Karika je jinak ústecký zastupitel a místostarosta obvodu. A už roky pomáhá v charitě i našincům. Každou neděli stojí s obrovskými hrnci před ústeckým nádražím a rozdává teplé jídlo bezdomovcům.
Jinak se život v hotelu Vladimir, který pro uprchlíky poskytla společnost CPI, ve třetím týdnu fungování dostal do jasných kolejí. Na tabuli v hale se ubytované maminky dobrovolně zapisují do služeb v kuchyni nebo na úklid.
„Neprodražují se tak naše náklady. Potřebujeme peníze na jídlo. Zajistit tři jídla denně v hotelu za 180 korun je skoro nemožné,“ přibližuje Karel Karika, který s telefonem na uchu neustále shání cenově nejvýhodnější suroviny po celém kraji.
Ubytovaní přicházející do jídelny mají barevné pásky na zápěstích. Objevily se totiž drobné potíže. Do hotelu chodí spousta Ukrajinců pro oblečení a boty. Jde o další uprchlíky, ale i ty, kteří v Ústí žijí už déle.
„To je v pořádku, zajistili jsme věcí dostatek. Ať přijde každý, kdo pomoc potřebuje. V poslední době se ale stávalo, že někteří lidé šli i do zdejší jídelny. Přitom máme jídlo přesně vypočítané pro ubytované. Proto ukazují pásky, když se jdou najíst,“ přiblížil Karika.
Od středečního dopoledne je v hotelu větší klid. Dvě ústecké základní školy si rozebraly ukrajinské děti. Ty menší pak zamířily do školky. Zápisy proběhly v pondělí, na nich malí Ukrajinci dostali od ústeckých gymnazistů i školní tašky.
