„Přijela jsem v pondělí s dvěma dcerami a je u vás hezky. Stačili jsme odjet naštěstí těsně před bombardováním, starší dcera to zvládá docela dobře, ale ta malá stále pláče. Stále prosí, abychom se vrátili domů za tátou,“ vypráví paní Ira a těžko zakrývá slzy.
Vydat se autobusy pro Volyňské Čechy na Ukrajinu nebylo podle koordinátora pomoci Miroslava Srbeckého jednoduché. „Kromě všech papírů bylo nejtěžší sehnat odvážné řidiče, kteří by do válčící země jeli,“ přibližuje.
Cesta by podle něj vydala na knihu hodně smutných příběhů. „Autobus třeba sotva stihla maminka, která s dětmi přiběhla z bunkru v metru. Nebo děti, které do Čech přijely se svojí tetou. Jejich rodiče jsou v armádě a bojují za svoji zemi. Maminka tedy dala své děti sestře a řekla jí, že kdyby se něco stalo, musí se o ně postarat. Nebylo to pro nikoho z nich vůbec jednoduché a děti skoro celou cestu proplakaly,“ líčí Srbecký.
Do ústeckého hotelu, který byl více než dva roky zavřený, nyní místní přinášejí spoustu věcí. V jedné hale jsou stoly plné oblečení a bot, v další místnosti plenky a hygienické potřeby. Běžencům stačí přijít a vzít si, co potřebují, případně jim pomohou vybrat dobrovolníci.
Hlavním úkolem uprchlíků je nyní vyplnit všechny přihlašovací papíry, což jim dává zabrat. Většinou se do toho pouští za mámy starší děti.
„Chci, aby dcera chodila do školy, nejsme u vás na několik dní, ale zatím nevím, kam ji přihlásit. Když jsme utíkali, bylo to hrozné, Žytomyr bombardovali. Malá dcera si stále na uších držela ručičky. I tady se stále bojí a každý hluk sirén nebo houkaček ji děsí. V noci musím spát s ní, abych byla blízko, protože se často budí,“ říká Ira.
S kým mluvíte, každý jen děkuje za pomoc Čechů. V minulosti sice náš stát volyňským krajanům několikrát nabízel, že mohou přesídlit, tisíce lidí ale nabídku nevyužily a zůstaly na Ukrajině. Ani nyní většina lidí z hotelu nepřemýšlí o tom, že by v Česku zůstala.
„Tady je krásně, ale u nás také, když nelítají bomby. Máme doma celou rodinu, kamarády a můžeme jít na hřbitov za svými mrtvými rodiči a prarodiči. Máme tam kořeny. Děti doma mají kamarády. Jste moc hodní, ale až to bude možné, domů se vrátíme. Země nás bude potřebovat,“ je už rozhodnuta paní Natálie.
Děti mají v hotelu zázemí ve velké herně se spoustou hraček, mohou zde kreslit i hrát na piano, které většinu z nich láká. „Do školy, to nechceme, neradi jsme do ní chodily i doma,“ usmívají se dvě malé slečny - Liza a Dana. Brzy ale do vybrané základky půjdou.
Nemyslet díky práci tolik na situaci doma
S menšími dětmi si cizí lidé mohou jen hrát, ukazovat, jak co funguje, ale jakmile se na něco zeptáte, schovají se u maminky. „Doma se strašně bály, u vás vůbec neví, kde jsou a co se děje. Ale je moc dobře, že jsme v Česku, doma jsme byli stále v krytech, slyšeli bombardování. A u vás je klid, podlaha se nehoupá, domy nepadají,“ říká paní Anna z města Malyn.
Sama zatím neví, zda se vrátí zpátky, vlastně toho moc nenamluví. „Nejsem schopná o ničem přemýšlet. Nejdůležitější je pro nás telefon a zprávy z domova,“ utírá si slzy.
Spolu s další maminkou by ale ráda šla pracovat, aby neměla čas tolik myslet na to, co se děje doma. „Nemáme s sebou příliš peněz. Už jsme nějaké dostaly od vašeho úřadu, ale pracovat chci. Jen potřebuji dát dceru do školky,“ říká a zajímá se, co je úřad práce a kde se nachází.
