Fanoušci ve Sportovní hale i diváci u televizí prosebně spínali ruce, srdce jim divoce tloukla, vnitřnosti se svíraly. Tak blízko byl vzácný titul mistra světa! Výhra nad „Rusáky“. Ohňostroj neskonalé radosti.
Jenže snad každý kluk v Železné Rudě i babička ve Vranově nad Ťoplou se báli na něco tak nádherného jen pomyslet. Částečně z pověrčivosti, částečně poučeni předchozími nezdary v bitvách s úhlavním nepřítelem.
Československo vedlo v klíčovém utkání turnaje nad nenáviděným a na ledě takřka nepřemožitelným Sovětským svazem 3:2. Udatní borci mezi mantinely drželi nadějné skóre jen díky zákrokům brankáře Jiřího Holečka, šílené obětavosti a vůli chásky před ním. Dokonce i kanonýr a elegán Václav Nedomanský skočil rybičku po břiše, aby soupeři vypíchl puk a vysvobodil mužstvo z mocného stisku.
Knížka s názvem Bráchové, jejímž autorem byl Zdeněk Žurman, líčí osudové chvíle očima rodičů Jaroslava a Jiřího Holíkových, kteří patřili k tahounům reprezentace.
„Ten konec zápasu jsme protrpěli jako pekelná muka. Mámu bolelo břicho, o mě se snad pokoušel zas infarkt. Pak jsme počítali sekundy: Pět, čtyři, tři dvě, jedna… A bylo hotovo.“
Holík senior polykal slzy, sledoval své kluky, poslouchal manželku: „Táto, heleď, kluci se chytili kolem krku.“
Bratři Jaroslav a Jiří Holíkové, opory reprezentačního mužstva a členové hokejové Dukly Jihlava (1972).
A také on žasl: „Opravdu, takhle spolu jsme je viděl snad poprvé v životě. Oni už jsou takoví. Drží jeden při druhém, ale ani jako děti se třeba nikdy nevzali za ruce.“
Ve všeobecném křepčení zaujala právě tahle scéna několik fotografů, kteří vtrhli na scénu. Vzniklo víc záběrů. Jeden nicméně působí zvlášť silně.
Čiší z něj totální vyčerpání námořníků po bouři nebo vojáků po bitvě. Do strhaných obličejů se mísí blaženost, jakou v životě pozná málokdo, a náhle projevená náklonnost dvou chlapů, okolnostmi otesaných drsňáků, kteří museli hodně vytrpět, aby dospěli ke slastné odměně.
„A potom se v tom zmateném chumlu spolu najdou. Jarda s bráchou. Pevně se obejmou, hlavy si vzájemně položí na ramena,“ píše se v Žurmanově díle.
VELKÝ NEDO: Tenkrát v Československu. Dva dolary kapesného a děravé rukavice |
Kdysi dávno se pětiletý Jarda a tříletý Jirka k sobě přitiskli na pobídku fotografa – patrně v Havlíčkově Brodě, kde vyrůstali. Podruhé podobně zapózovali – zcela spontánně na bílé ploše nadšením kypícího stadionu v pražských Holešovicích.
Pomalu jim docházelo, co dokázali. Jako hoši totiž nechápali, proč se otec vzdal řeznické a uzenářské firmy. Musel. Pod bolševickou pohrůžkou vězení.
Pořádně nerozuměli významu soudního procesu s mistry světa z roku 1949, jejich zatčení a barbarské potrestání, po němž zůstalo tolik bolesti i smutku a taky nicotné rozvaliny mančaftu, který mohl dál získávat medaile a cepovat příští generaci špičkových československých hokejistů.
Únorová revoluce převrátila celou společnost, včetně sportu. Zpřetrhala tradice. Zametla s elitami. Do čelních pozic dosadila své „kádry“, často šplhouny, oportunisty a břídily.
Trojice hokejistů národního týmu Jan Hrbatý, Jaroslav Holík, Jiří Holík (zleva).
I proto museli příznivci čekat na další zlato celých třiadvacet let. Teprve pak dozrála parta, v níž vynikali Holíkové, zavilý centr Jarda a pohyblivé křídlo Jirka. Předtím několikrát v rozhodující chvíli zakolísala, ztratila bod, neproměnila šance…
Jako třeba na památném šampionátu ve Stockholmu o tři roky dřív. Nebo na olympiádě v Sapporu pár měsíců před pražským mistrovstvím.
Trenéři Pitner a Kostka své chlapce podrobili takřka armádnímu drilu, aby mohli čelit ještě brutálněji drezúrovaným Sovětům. Dlouhá soustředění, kondiční galeje, odloučení od rodin...
„Teď se aspoň dá udržovat kontakt s blízkými přes videohovory,“ porovnává Nedomanský v životopise Můj nejslavnější únik. „Nám tehdy muselo stačit pár minut po telefonu. Od okolního světa jsme byli odříznuti přísnými pravidly. Otupěli jsme. Náš soukromý život se scvrknul jako suchá švestka.“
Cena za šanci na úspěch byla vysoká. Touhu po odvetě za minulé fauly, křivdy a zločiny, kterých se dopustili „bratři“ z východu, ovšem neuhasila.
Sundej to, srabe! Fotka zkrvaveného gólmana, důkaz zlomu hokejových dějin |
Čechoslováci v domácím prostředí tentokrát nezaváhali v partiích s Finy a Švédy. Zdar pražského tažení pak závisel čistě na výsledcích řeží s Rusy. Nejprve tým neudržel vedení 3:1 a musel se spokojit s remízou. Ve druhém zápase se situace do určité míry opakovala.
Za stavu 2:0 udělal ohromnou hrubku Jaroslav Holík. Špatnou rozehrávkou napříč kluzištěm pomohl soupeři ke snížení. Vzápětí ovšem svůj kiks napravil. Po jeho průniku středem hřiště snad každý čekal pas na vpravo najíždějícího střelce Jana Klapáče, jenže „Starej“ měl v hlavě jinou myšlenku.
„Teď s tím prostě musíš něco udělat,“ hučel sám do sebe, jak přiznal v autobiografii Žít jako Holík, kterou sepsal David Lukšů. Věděl, že se mu naskytla báječná šance:
„I když jsem pořádně střílet neuměl, poslal jsem to přímo na brankáře. Rána se mi vůbec nepodařila, byla to úplná žblabuňka, ale Treťjak ji nechytil – 3:1.“
„Byl to gól z nadlidského vypětí vůle, kterým se stoprocentní chlap vyrovnal se svou chybou,“ básnil spisovatel Miloslav Jenšík v díle s názvem Devatero hokejových zastavení.
Bratři Jaroslav a Jiří Holíkové (1967).
Snad každý svědek líčil utkání jako dušedrásající nervák, jedna vteřina se vlekla jako týden před výplatou. Sověti, kteří předtím získali zlaté medaile na deseti vrcholných akcích za sebou, už se však dokázali pouze přiblížit na 3:2.
„Nejlíp mi bylo těsně před koncem, kdy už jsme věděli, že to zvládneme. Konečně z nás spadlo to obrovské napětí. Pak už jsme byli mistři světa. Hala se mohla zbláznit radostí a my taky,“ líčil později věčný rebel Jaroslav.
„Objímali jsme se všichni navzájem. Snad poprvé v životě jsme se okolo ramen chytli i s Jirkou. Měli jsme radost, že jsme to dokázali, že jsme u toho byli spolu. Fotku, která přitom vznikla, pak naše máma roky opatrovala jako oko v hlavě. Že jsme se takhle srdečně chytili, byl pro ni zážitek nad zlato,“ lze se dočíst v publikaci Žít jako Holík.
„Táta na nás byl odmalička tvrdý, nikdy nechválil, ale ten večer uznal, že už jsme se hokej naučili. Bylo na něm vidět, jak je šťastný, protože jsme splnili jeho sen, důvod, proč nás vedl k hokeji.“
Čechoslováky ještě čekalo poslední utkání proti Finsku, ale titul už měli v kapse. Jejich srdce zaplavila směs zadostiučinění, úlevy a extáze.
„Tohle vítězství patřilo rodičům,“ pronesl Jiří Holík. „Pro tátu to byla obrovská satisfakce.“
Ano, byla. A nejen pro něj.
