David Turek učí na druhém stupni hudební výchovu, češtinu a angličtinu. Jeden z žáků, Lukáš Horák, se rozhodl jeho snahy ocenit, sehnal podpisy po celé škole a navrhl ho do ankety Zlatý Ámos.
Turek se pak musel probojovat konkurencí dalších 66 nominovaných. A nakonec spolu se svou třídou uspěl a první místo s titulem pro nejoblíbenějšího kantora si odnesl.
Čím si myslíte, že jste si u žáků vysloužil svou nominaci?
Podle toho, co mi žáci říkají, je to hlavně můj přístup k nim. Žák, který mě nominoval, a jeho spolužáci mi říkají, že je hodiny se mnou baví a že to dělám trochu jinak než ostatní, což je pro mě taky krásné ocenění. Neznamená to ale, že nemají disciplinu a kázeň, jen se pokaždé snažím najít bod, kdy si hodiny užívám já i oni. Učit a naučit se něco musí, ale měla by u toho panovat dobrá atmosféra. Vždycky když děti přijdou na druhý stupeň, tak to chvilku trvá, než se to nastartuje, ale pak v deváté třídě, když odcházejí, je to pro mě smutné, protože je musím poslat do světa.
Když jste se na střední škole rozhodoval, kam půjdete studovat, proč padla volba na učitelství?
S rodiči jsem si povídal, co bych jednou mohl dělat, a protože jsem nikdy nebyl technický typ a mám rád dlouhé prázdniny, bylo rozhodnuto. Prázdniny nám žádný ministr nesebere a člověk si potřebuje pořádně oddechnout. Já si koupil stan a vyrážím o prázdninách i o víkendech relaxovat do přírody. K tomu, že jsem se stal učitelem, přispělo i to, že jsem odmala jezdil na tábory, v Litoměřicích hrál v orchestru a prostě jsem pořád byl s partou lidí, což mě naplňovalo.
Zlatý Ámos
|
Když odhlédneme od prázdnin a volna, kolik si během školního roku nosíte práce domů?
Já neumím oddělit práci ve škole a doma. Učitel ze sebe musí, nadneseně řečeno, dělat ve třídě šaška, aby děti zaujal, a když to dělám někdy i šest hodin v kuse, tak už nedokážu v kabinetě sednout a vytvářet program na další den. Tak si řeknu, že si to vezmu domů a večer to udělám, anebo taky neudělám. To už je pak na okolnostech. Průměrně přípravám doma věnuji dvě až tři hodiny denně.
Na českých základních školách učí přes 83 procent žen. Je výhodou, i směrem k žákům, být mužem u tabule?
Já jsem na tuhle nevyváženost zvyklý už z dob vysokoškolského studia, kdy na mém oboru bylo patnáct dívek a já. Co ale taky čekat na oboru čeština – hudební výchova... Pak na chvíli přišel kolega Marcel Cinibulk, ale brzo zase odešel. Ve škole teď mám tři kolegy, v celém sboru je nás dvanáct. Ale děti mi občas říkají paní učitelko. Na to odpovídám: Neříkejte mi tak, nejsem na to zvyklá!
Používáte humor ve svých hodinách často?
Ano, to je vlastně hlavní náplň mé výuky, děti mi vždy říkají, že je se mnou sranda. Rád si ze sebe dělám srandu, protože děti pak zbystří a poslouchají. Ale umím na ně i pořádně vyjet, když neposlouchají a nedělají pořádně. Nedělám to rád, ale občas je to potřeba. Na podobné téma jsem se bavil i s kolegy ze Zlatého Ámose a shodli jsme se, že je opravdu škoda, když si lidé myslí, že učitelé mohou být u dětí oblíbení jen tehdy, když jim žáci šlapou po hlavě, což tak samozřejmě není.
Jsou dnešní děti jiné, než byly ty na začátku vaší praxe?
Dnešní děti jsou ohromně technicky zdatné a hodně používají telefony. Člověk by jim ho občas vzal a hodil někam pryč, ale když jsme například nacvičovali na finále Zlatého Ámose, tak seděly v klidu s mobilem a byly hodné. Ale myslím, že děti jsou v podstatě pořád stejné, mění se spíš systém práce s nimi. Nejsou hodnější nebo zlobivější, ale všímám si, že poslední dobou mám ve třídě více individualit, které jsou samy za sebe výborné a chtějí ukázat, že něco umějí.
I do škol pronikla technika, je to podle vás dobře?
Určitě ano. Naše škola začala se zaváděním nejrůznějších IT technik už před lety, kdy jsme jako jedni z prvních měli interaktivní tabuli. Děti najednou přešly od křídy k fixám, tehdy to pro ně byl zážitek. A i když si lidé myslí, že dnešní děti už takový zájem o chození k tabuli nemají, opak je pravdou. Vidím to na svých šesťácích, když pro ně připravím nějaké cvičení a promítnu ho na interaktivní tabuli, tak se hlásí a chtějí jít. V angličtině to například funguje, že posloucháme písničky, já připravím jejich text s vynechanými slovy a s dětmi doplňujeme. Technika posunula výuku výrazně, ale pomáhají i jiné věci. Jsem například odmala muzikant a v hudební výchově často hraju na různé nástroje a zpíváme si moderní písničky, které znají děti z YouTube.
Kromě hudební výchovy a angličtiny učíte ještě češtinu, změnila se nějak jejich výuka za dobu, co jste vyšel z pedagogické fakulty?
Angličtina se učí úplně jinak, protože děti ji mají všude kolem sebe a mají mnohem více šancí, otázka ale je, jak je dokážou využít. Mám ve třídě několik dětí, které umějí anglicky konverzovat mnohem lépe než já, protože hrají nejrůznější online hry a pochytí to. Ani nevnímají, že se učí. V českém jazyce se toho moc nezměnilo, jen přibyly různé zkratky, které děti přenášejí i do hodin. Ale musím si postěžovat, protože mě nejvíc ničí písmo mých žáků. Poslední dobou, když opravuji písemky, tak to je děs.
Myslíte, že do školy patří politika, třeba debaty o situaci v zemi?
Ne, rozhodně ne, protože s dětmi si o tom nepopovídáte, ony jen opakují, co slyšely doma. Možná na druhém stupni si již začnou trochu vytvářet vlastní názor, ale v mnoha případech tomu tak není. Politika je nezajímá, jejich názory se utvářejí pomalu a musí k tomu dozrát.
Média se nedávno věnovala případu, kdy se jeden otec veřejně postavil proti tomu, aby jeho syn byl postihován za to, že nemá domácí úkoly. Jak to vidíte vy, dávat je, nebo ne?
Když jsem to poprvé slyšel, říkal jsem si, že dneska je možné všechno, rodiče si vysoudí, že jejich dítě nebude plnit své povinnosti. U nás na škole dáváme na druhém stupni méně úkolů než na tom prvním, kde slouží opravdu k utužení látky, ale dáváme je. Snažím se ale to nejdůležitější probrat ve škole, protože starší děti už úkoly moc nedělají a já zbytečně strávím čas zapisováním puntíků a posloucháním, proč úlohu neudělaly. Ten čas si raději ušetřím a v něm s nimi látku zopakuji. Ale neznamená to, že si čas od času na doma nic neodnesou.
Dříve byl učitel silnou autoritou. Dnes se zdá, že přichází doba, kdy si čím dál častěji rodiče i žáci na některé postupy učitelů stěžují a řeší je rovnou s vedením školy. Vnímáte to?
Použiji slova ministra školství Roberta Plagy, který nám při Zlatém Ámosovi řekl, že u nás hokeji a školství rozumí naprosto každý. Je to možná tím, že školou každý prošel, a proto si mnozí myslí, že vědí, jak se to má dělat dobře. Já mám naštěstí skvělou třídu žáků i jejich rodičů. Pro děti chci udělat takové prostředí, aby se jim ve škole líbilo a aby se rády učily, to je pro mě důležité.
Průměrný hrubý plat učitele na základní škole je okolo 25 tisíc korun. Byť se celkem pravidelně zvyšuje, myslíte, že jsou učitelé ohodnoceni adekvátně?
Ne. I když se jim zvedal plat, pořád to není ono. Vidím to u sebe v rodině. Mám úžasně nadanou dceru, která nyní studuje v Praze mediální komunikaci, a potřebujeme peníze na její studia. Platy nám nestačí, proto máme s manželkou ještě brigádu – jeden vchod paneláku, kde uklízíme. I dcera chodí na brigády. Byli bychom všichni rádi, kdybychom nemuseli přemýšlet, co můžeme koupit a co ne, na druhou stranu někteří lidé jsou na tom mnohem hůř.
