Obdivuje a zaznamenává obyčejnou, velkolepou, drobnou, barevnou, bezbarvou, hovořící a hořící krajinu. Výstavu nazvanou Proč je všechno tak krásný tvoří tři desítky jeho převážně rozměrných olejomaleb. Expozice je k vidění až do 13. května.
Lounská galerie představuje umělce, kteří jsou nějak s městem spjati. Nejinak je tomu i u Bambuška, všestranně nadaný umělec totiž sice působí v Praze, v Lounech se ale před 45 lety narodil.
Přečetla jsem si o vás, že jste scénograf, herec, performer, malíř… Která z „rolí“ je vám nejbližší?
Pokud se rozhodnu dělat tu kterou disciplínu, respektive jsem vyzván, pak se je snažím dělat, jak nejlépe umím a s láskou. Teď ale vede malování.
Tomáš Bambušek
|
Prolínají se všechny role dohromady, nebo máte oddělené období herectví, malířství…?
Prolínáme, prolínáme. U malování hrajeme role. U hraní v pauze čumákujeme do nitra rozkvetlého šípkového keře u cesty. TO přirozeně ovlivňuje ONO.
Název vaší výstavy evokuje dojem, že snad ani nedokážete vnímat a namalovat ošklivo. Je to skutečně tak, či je název spíše nadsázkou?
Maluju to, co mi skočí do očí, to co mne pozastaví. To, co mě na okamžik ve své obyčejnosti udiví, a v podstatě je jedno, co to je. Důležitý je pro mne samotný radostný akt malby, který jednoznačně nesouvisí s ošklivostí nebo krásou, pokud se dá vůbec hovořit o nějaké generální tezi ošklivosti. Samozřejmě, že vnímám ošklivost, zlobu, nesnášenlivost, lež valící se na nás v zamotaných drátěných hromadách (ryba smrdí od hlavy). Proč je všechno tak krásný je pro mne osobní radostné zvolání v okamžiku, kdy jsem pohnut.
Co pro vás znamená krajina?
Pro mne je neoddiskutovatelnou proměnlivou okolností, před kterou nelze uhnout. Toto neuhnutí přetavím ve vstřícnost, vezmu barvu a zaznamenávám.
Vyrážíte s plátnem, štětci a barvami malovat do plenéru, nebo jste ateliérový malíř? Malujte pak podle paměti či fotografií?
Tak i tak, do plenéru vyrážím s malým plátnem. S papírem a tužkou. S foťákem. Tento sběr poté v ateliéru zvětšuji a promalovávám, těžím ze záznamu paměti.
Vyzkoušel jste si řadu výtvarných technik, například jste tvořil i z barevných izolep, ze kterých jste dělal poutače a obrazy. Dělal jste i sochy. Nakonec jste si vybral tradičnější plátno, olejové barvy a téma krajiny. U vás bych ale čekala něco víc nekonvenčního, čím vás olejomalba nadchla?
Na médiu, skrz které prolévám tvořivost, nezáleží. Ale barva a plátno v posledních pár letech vítězí.
Kdo je první kritik vaší práce?
Prvním kritikem mé práce jsem já sám ve své pseudonymové poloze. Nepustím ven to, co nerezonuje s mým zásadním kritériem, které zní: Uvěřitelně, nekomplikovaně s určitou možností svobody zakoušet dívání a mít možnost v tom kterém díle nalézat prostor pro opětovné hledání.
S malováním jste koketoval už ve vaší lounské éře, kdy jste v 90. letech ve vodárně založil s bratrem Miroslavem amatérské divadlo, mimo jiné jste měl na starosti i výtvarnou stránku divadla. Pak jste si dal na čas výtvarnou pauzu, abyste se k plátnu opět později vrátil. Co bylo impulzem?
Založili jsme divadlo, nezakládali jsme „amatérské divadlo“. Amatérský ve spojení s divadlem mne tahá za uši, nos a chobot. Divadlo jsme v podstatě od počátku dělali na nejvyšší možné úrovni, tedy co do přístupu profesionálně. Výtvarnou pauzu jsem v podstatě od útlého věku neměl. Pro divadlo jsem dělal celou výtvarnou tvář, a to scénografii, kostýmy, plakáty, jeviště, hlediště… K intenzivnímu malování jsem se vrátil asi před šesti lety, a to díky nečekané události. Díky velkému nárazu. Prostě a jednoduše jsem se musel pořádně bouchnout, aby se mi rozsvítilo.
Jeden z vašich prvních obrazů – Třes třešně koupila v roce 1999 vaše budoucí žena za 1 500 korun. Máte ho doma?
Koupila, pověsila a za čas okouzlila autora a pověsila vedle obrazu.
S bratrem Miroslavem jste spolupracoval na řadě projektů, pracujete spolu aktuálně na něčem?
S Mírou se pracovně setkáme prostřednictvím divadla či filmu tak jednou dvakrát do roka. A jelikož jsme bratři v triku, tak naše tradiční diskuse nad tématy sem tam probleskují a jiskří.
Co máte v nejbližší době v plánu?
Zjara by mělo pokračovat natáčení nezávislého filmového projektu, jehož autorem a hybatelem je právě bratr Míra. V dubnu něco vypadne z televize a v létě mě čeká ještě jeden filmový projekt. Vypukne jaro, budu malovat pupeny, květy třešní, jabloně v sadu, obří louže na polních cestách a budu to prezentovat v rámci mých tradičních otevřených dveří v mém ateliéru ve Vraném nad Vltavou.
