Když jste v roce 2008 v italském Liquigasu debutoval, ještě jste program dne dostávali od týmu vytištěný na papíře, že?
To pak platilo i v Astaně. Sportovní ředitel nám ten papírek vždycky přinesl na masáž. Až od roku 2012 nám rozesílali program e-mailem.
Načež se rozmohla komunikační aplikace WhatsApp.
Ta funguje skvěle. Máme tam své skupiny a rychlé reakce. Ačkoliv kolikrát se v těch konverzacích i ztratím, proto si program dne raději vždycky uložím přímo do mobilu.
Co vše ten program obsahuje?
Kdy je snídaně, dokdy musíme odevzdat kufry, kdy odjíždíme autobusem na start, kolik to tam máme kilometrů, kdo z realizačního týmu bude během závodu sedět ve kterém autě, kdo a kde bude na nás čekat na trati na občerstvovacích zónách. Na schůzi, kterou máme v před startem v autobuse, to pak s námi ještě detailně proberou.
Také ty schůze se s novými technologiemi změnily?
V Liquigasu vždycky sportovní ředitelé nakoupili mapy, na nich nám zvýraznili fixou trasu etapy a nakreslili šipky, kde a jak má foukat vítr. Až roky 2011 a 2012 byly zlomové. Od té doby nám už všechno promítají z počítače na plátno. Pomáhají i organizátoři, kteří nám rozesílají k etapě detailní GPS souřadnice a mnohem přesnější informace.
Dřív jste naopak vy vysílali před peloton své průzkumníky.
Už na Tour 2008 jsme poslali před závod jedno auto s masérem, mechanikem nebo sportovním ředitelem a ti nám vysílačkou hlásili, jak právě fouká vítr a v jakém stavu je silnice. V týmu Saxo-Tinkoff pod Bjarnem Riisem se tenhle servis od roku 2013 ještě posunul, Bjarne vyžadoval naprostou preciznost, takže nám ve městech hlásili každý zpomalovač a každé zúžení. Až těch informací bylo v porovnání s jinými týmy na nás občas moc.
Riis byl tedy z manažerů vašich týmů největší perfekcionista?
Bjarne tím žil ze všech nejvíc. Ale také Amadio v Liquigasu byl skvělým manažerem.
Kdysi jste mi o vašem pětiletém italském angažmá tvrdil, že tam byl režim nejpřísnější.
To bylo dané i tím, že Italové si mysleli, že cyklistika jim patří, a že vědí všechno o tréninku i stravě nejlíp.
Kdy zjistili, že to tak není?
V posledních pěti letech pochopili, že se cyklistika zásadně mění, hodně i kvůli metodám týmu Sky. Tréninky jsou kratší a intenzivnější. Všechny týmy najednou dbají na to, abychom častěji chodili do posilovny a zlepšovali tam fyzičku celého těla, nejen nohou. I strava se výrazně změnila.
V čem nejvíc?
Přílohy už nejsou jen těstoviny a rýže, dnešní trendy jsou avokádo, quinoa, kuskusy, bulgury. K tomu mohu mít klidně šest ze sedmi dnů rybu. Zato dodneška jsem na téhle Tour neměl ani jednou těstoviny, na které Italové nedají dopustit, já je vynechávám. Jíme i po menších porcích, je to pestřejší, barevné, abychom jedli i očima a víc nám to chutnalo. Neumím si představit, že by nám dřív kuchař dělal ratatouille, zato dnes je máme každý třetí den. Nejsou energeticky příliš vydatné, takže se jich můžeme přejíst, ale nenafoukneme se potom. Dnes existuje spousta triků, jak jídlo během Tour zatraktivnit.
LUXUS VOLNÉHO DNE. Kreuzigerovi připravil kuchař i lehkou bezlepkovou pizzu.
Týmového kuchaře jste si vozili s sebou od začátku vašeho působení v profipelotonu?
Na Tour počínaje rokem 2009 vždycky. Na Giru nebyl zapotřebí.
Kvůli kvalitě jídla v hotelových restauracích?
Stačí, když do těch dvou zemí vyrazíte na dovolenou. V Itálii se najíte všude, ve Francii moc ne. Ve Francii mají největší závod, ale ten zbytek kolem je o dost horší. Na Giru mnohem míň stresují i diváky. Zato tady? Míša (manželka) se byla s dcerami za mnou podívat a odjížděla domů z Belfortu. Etapa tam začínala ve 13.30, ale musely opustit město už v 7.00, protože pak policisté a organizátoři zavřeli všechny ulice.
Z kuchařů, kteří se o vás během kariéry starali, byla nejslavnější Hannah Grantová z Tinkoffu, ta dokonce vydala i knihu Kuchařka Tour. Vařila nejlépe?
Nemyslím si. Všichni ti kuchaři byli výborní. Letos jsem se trochu bál, protože nám poprvé vaří Belgičané, ale i Tom s Bramem jsou hrozně nápadití. Stačí, když si vezmu takovou řepu, která mi moc chutná. Od prvního dne ji máme na večeři, ale pokaždé na jiný způsob.
Některé týmy jako Quick-Step převážejí jezdcům vlastní matrace. Také to jste zažil?
V Astaně nám vozili polštáře. A v Tinkoffu jsme jeden rok měli dva lidi, kteří nám náklaďákem vozili i matrace. Bylo fajn mít na pokoji vlastní čistou matraci, ale kolikrát jsme pak dostali na hotelu velkou postel a mně na ni dali devadesátku matraci. Připadalo mi pak, že spím jak na vrcholu hradu. Mitchelton nám pro změnu vozil vlastní povlečení. V Dimension Data už nic takového není. Ale hotely se od mých počátků na Tour hodně zlepšily.
Před pěti lety se stalo trendem používat k regeneraci i kryokomory. Okusil jste ji také?
Ne. V Mitcheltonu využívalo hodně kluků vanu s ledem a studenou vodou, ale ani tu jsem nikdy nezkoušel. Spíš si občas vezmu nohavice na lymfatické masáže, třeba když ležím večer v posteli a čtu si.
Mění se rovněž výbava týmových autobusů?
Ten, co máme tady, je novější. Zato ten druhý, který používáme na některé menší závody, jsme podědili od Liquigasu, kde ho měli v roce 2007 jako novinku. Tehdy v něm ještě byly dvě sedačky vedle sebe, teď už máme každý jednu individuální, takže trochu víc komfortu. Vzadu v autobusu býval dřív společný prostor, kde se v půlkruhu konaly schůze a kde jsem se mohl i dobře natáhnout. Ale ty už zrušili a promítají nám všechno vpředu na plátně.
Jak byste popsal v porovnání s dalšími vašimi týmy atmosféru, která v Dimension Data na letošní Tour panuje?
Je rodinnější. I co se týče personálu. Není nás tolik jako ve Sky (Ineosu), což je dáno taky rozpočtem. Ineos by potřeboval celý náš hotel jen pro sebe. Zato my se sem vejdeme ještě s dalším týmem, s Direct Energie. Náš tým pracuje na vysoké profesionální úrovni, ale zároveň v něm zůstala určitá lidskost, funguje hodně na osobním kontaktu.
Patříte v něm mezi nejvíce zkušené jezdce. Chodí se s vámi sportovní ředitelé večer poradit?
To začalo už v Saxu, kde nás Bjarne Riis večer často navštěvoval na pokoji, který jsem většinou měl s Nikem Rochem nebo Mikem Rodgersem. Bjarne od nás vždycky chtěl slyšet o atmosféře v týmu z druhé strany. Od té doby zažívám tyhle debaty se sportovními řediteli pravidelně. Nebo tady po večerech sedáváme s mechaniky a rozebíráme, co by šlo udělat jinak.
Strávíte nyní spolu ještě 12 dnů. Čím jste starší, prožíváte emotivněji, když dorazíte s Tour až do Paříže?
Jen jednou jsem závod Grand Tour nedojel, když jsem na Vueltě 2013 zmrznul v Andoře. Tehdy jsem pak čtyři dny bral prášky na spaní, které jinak nikdy nepoužívám, protože jsem byl psychicky špatný z toho, že jsem ji zabalil. Dojet s Tour do Paříže je něco, co jinde nezažijete, to si uvědomuji čím dál víc. Není to o statistikách, ale o úžasném pocitu, že jsem se tam s ostatními dostal.
Tečkou bývá v Paříži společná večeře s celým personálem týmu. Tato tradice se s léty nemění?
Ta je důležitá, bez těch lidí kolem nás bychom se do Paříže nikdy nedostali. Jen je škoda, že letos bude pařížská etapa končit až za tmy, kvůli oslavám 100 let žlutého dresu. Na večeři dorazím až před půlnocí a někteří lidé z personálu už tam možná ani nebudou.