Italský časopis Vogue má ve zvyku svou titulní stranou šokovat. V září 2011 se mu to podařilo dokonale. Na obálce slavného magazínu tehdy pózovala modelka Stella Tennantová – v kabátku od Prady a s pasem staženým na těžko uvěřitelných 33 centimetrů (grafici si trochu pomohli retuší).
Čtyřicetiletá modelka měla ztělesňovat Ethel Grangerovou, která žila ve Velké Británii v letech 1905 až 1982 a jako majitelka nejužšího pasu na světě se zapsala do Guinnessovy knihy rekordů. Nebezpečných 33 centimetrů dosáhla tím, že své tělo mnoho let svírala v pevně utaženém korzetu.
A proč Vogue tuhle dámu vůbec připomínal? Kontroverzní obálkou chtěl varovat před bizarnostmi ve světě módy, kterých je stále požehnaně. Paradoxní je, že některé extrémy se vracejí, ačkoliv byly z dámského šatníku už jednou nebo i víckrát odstraněny. Třeba právě korzet.
Přeštípnuté tělo
Jeho historie sahá až do pravěku, ovšem jako spodní prádlo byl představen mnohem později, teprve na počátku 16. století ve Francii. S korzetem Ethel Grangerové měl tehdy pramálo společného, ženám neškodil a nebránil ani v pohybu. To se změnilo až v 19. století s nastupujícím kultem štíhlosti. Říkalo se, že každá dáma z vyšších kruhů ve společnosti občas ztratí vědomí. V důkladně stažené šněrovačce totiž nemohly pořádně dýchat a lékaři poprvé varovali, že korzet stlačuje žebra, hrudník, játra a škodí trávení.
Šněrovačka přesto zůstala v oblibě a z šatníků ji odstranila až emancipace ve 30. letech dvacátého století, která prosazovala pohodlnější styl oblékání. Bylo to jen načas, korzety se vrátily už v 50. letech a v určité podobě se nosí dodnes. V historii odívání přitom nebyla móda ultra štíhlých pasů jediným důvodem, proč ženy trpěly.
Například období empíru k nim taky nebylo vstřícné. „Nosily se mušelínové šaty, které byly příliš lehké, a tak ženy často onemocněly takzvanou mušelínovou nemocí neboli zápalem plic, protože se v zimě venku pohybovaly jen v troše transparentní látky,“ říká Martina Hřibová, která se věnuje výrobě kostýmů z panovnických dvorů od gotiky až po rokoko a zná historii odívání.
Zmrzačené nohy čínských žen jsou pro změnu důkazem utrpení, které v minulosti podstupovaly už od dětství, aby chodidla zůstala co nejmenší. V honbě za co nejmenší velikostí jim je rodiče podvazovali, aby se zastavil růst. Ideálem bylo třináct centimetrů. Právě taková nožka a cupitavá chůze (jinou bolest nedovolila) byly považovány za symbol krásy. Tradice trvala v Číně celých tisíc let a ukončil ji až komunistický režim roku 1949.
Tíha renesance a barokní klece
Neznamená to však, že ženy v minulosti kvůli módě vždy jen trpěly. Většinu času jim dobové oblečení poskytovalo to, co ve své době potřebovaly, byť se nám to z dnešního pohledu může zdát těžko uvěřitelné. Třeba renesanční odívání u španělského dvora v 16. století.
„Přestože byl tehdejší oděv nepohodlný a nákladný, stal se vzorem pro celou Evropu. Proč? Paradoxně právě pro svoji nákladnost a nepohodlnost. Upjatost odpovídala přísné dvorské etiketě, luxus vyhovoval touze veřejně prezentovat bohatství a moc,“ vysvětluje Jana Skarlantová, která vyučuje dějiny výtvarné kultury se zaměřením na oděv a napsala knihu Od fíkového listu k džínům.
Právě v 16. století začaly španělské dámy nosit korzet a spodní část těla jim zakrývala tuhá kuželovitá sukně napnutá na výztuhu. „Takto oblečené dámy byly v šatech uvězněné jako v kleci a jako by to nestačilo, španělská móda uvěznila i krk. Okruží, tedy skládaný a silně naškrobený límec kruhového tvaru, se stalo přímo symbolem přísné dvorské etikety. Není divu – krk spoutaný okružím se mohl pohybovat jen minimálně, což zaručovalo důstojné a doslova škrobené vystupování,“ píše Jana Skarlantová.
Opět však musíme módu 16. století hodnotit podle toho, co si žádala tehdejší společnost. Martina Hřibová španělský dvorský oděv sama ušila a tvrdí, že v něm lze dlouhodobě chodit. „Jistě, není to na dnešní rockovou pařbu, ale důstojný pohyb v něm vykonáte, ba i dobově odpovídající tanec. Stejně tak škrobený límec – neumím si představit, že ten by poškozoval zdraví,“ říká expertka na historickou módu.
Z hlediska dané doby je nutné posuzovat i další šaty. „Například těsné gotické kabátce vypadají podivně, ale je třeba si uvědomit, že původně vycházely z potřeb válečných, kdy v boji musíte být maximálně rychlí a silní, nijak pohybově omezení. Původně široké (tedy těžké) zbroje se začaly zmenšovat, a proto se musely zmenšovat i pomocné oděvy, tedy prošívané kabátce pod nimi. Vznikl tak velice chytrý kus pánského oděvu, který byl vycpaný na hrudi, těsný v pase a s těsnými rukávy,“ vysvětluje Martina Hřibová.
Příkladem budiž i takzvané chopines – boty na vysoké platformě, které byly oblíbené mezi 15. a 17. stoletím. Tehdy platilo, že čím vyšší chopine, tím výše postavená dáma. Některé ženy tak chodívaly obuté do platforem až 50 centimetrů vysokých. Musely se držet svých poddaných, aby neupadly a nevrávoraly, ovšem dobové prameny uvádějí, že při troše cviku bylo možné se na platformě pohybovat na výsost elegantně a dokonce i tančit. A pro méně urozené ženy představovaly jistou výhodu – byly praktické při chůzi špinavými ulicemi bez kanalizace.
Šaty z kovu i z papíru
Stejné platformy, jen v modernějším pojetí, můžete dnes vídat na přehlídkových molech, kde se jejich prostřednictvím snaží upoutat pozornost módní návrháři. Nemají to jednoduché, když chtějí zaujmout, ba dokonce šokovat – jako by tady už všechno bylo. Boty na podpatku vysokém přes třicet centimetrů. Korzety vytlačující prsa až někam k bradě.
Šaty ze spínacích špendlíků nebo papíru a tetování přes celý obličej. Takový je přelom 20. a 21. století. Co z dnešní módy bude pro příští generace stejným extrémem jako pro nás třeba vyztužené šaty, které samy stály ve skříni?