Kolemjdoucí, kteří náhodou prochází okolo hřiště v brněnském Zamilovaném hájku, většinou nemají tušení, co na něm ta směsice exoticky vyhlížejících mužů vyvádí.
„Někteří přijdou, koukají, ptají se, fotí. A pak si myslí, že hrajeme kroket,“ líčí pobaveně velmi dobrou češtinou Muhammad Ansar Nazir původem z Pákistánu.
Správná odpověď zní podobně, ale ve skutečnosti těžko může být rozdílnější. Mezinárodní parta se v Brně nevěnuje zahradní hře s palicí a kolíky v podobě branek, ale kriketu – jednomu z nejpopulárnějších sportů planety, přitom v Česku takřka neznámému. „Náš klub neustále roste. Naším dlouhodobým cílem je, aby se kriketu věnovalo čím dál víc hráčů, a to i českých,“ přibližuje jihoafrický trenér Jan Hoffmann.
Ten před čtyřmi lety stál u zrození Brno Cricket Clubu. Vlastně znovuzrození, protože nadšenci se této pálkovací hře věnovali už v předchozí dekádě na plácku za starým fotbalovým stadionem za Lužánkami. „Kvůli nedostatku lidí jsme ale přestali existovat,“ vzpomíná Sandeep Tiwari, čtyřiatřicetiletý ajťák z Indie. Ten je i členem současného uskupení, které dokládá, jak silnou vášní ke kriketu jeho zastánci hoří. Když je práce či studium zavedly z Indie, ale i dalších koutů světa do Brna, nechtěli se vzdát své oblíbené kratochvíle. A jelikož tu žádný oddíl nenašli, založili si vlastní.
Přijít může každý
„Kriket miluju, takže jsem ho chtěl hrát i v Brně, kam jsem se přestěhoval kvůli práci v roce 2014,“ líčí čtyřicetiletý Hoffmann, živící se jako technický specialista v IBM. „Původně jsme byli jen tři, ale pak se začali nabalovat přátelé, přátelé přátel, rozkřiklo se to v práci. Znovu jsme zažehli vášeň i v těch, kteří už nehráli. Teď máme přes třicet aktivních hráčů.“
Kolik je mezi nimi Čechů? „Žádný,“ pokrčí rameny Tiwari. „Hrával s námi jeden, ale pak si otevřel restauraci a už to nestíhal,“ naráží na Petra Jonáše, který se proslavil jako vítěz televizní soutěže MasterChef.
V Brno Cricket Clubu jsou přitom tuzemským hráčům otevření. „Každý může přijít a zkusit si to,“ láká Tiwari na tréninky, které se konají v úterky a čtvrtky odpoledne.
Překážkou však může být náročnost kriketu. Ti, co jej v Brně hrají, se mu věnují už od dětství podobně jako Češi fotbalu. Jako například Ushan Gunathilake ze Srí Lanky, který se na jih Moravy přestěhoval teprve v únoru a hned se stal oporou. „Doma jsem nastupoval za jednu z hlavních univerzit a také za národní tým do 14 let. Kvůli práci jsem několik posledních let hrát nemohl, ale než jsem přišel za manželkou do Brna, našla mi na Facebooku tento klub. Tak jsem si přibalil kriketovou výbavu a jsem šťastný, že tady můžu znovu hrát,“ popisuje šestadvacetiletý muž.
Laikovi to možná nepřijde, ale hra je technicky natolik složitá, že se nedá pochytit přes noc. „Rychle se můžete naučit třeba šipky, ale s kriketem je to podobné jako s golfem. Když si vezmete hůl do ruky poprvé, tak vám to hned nepůjde,“ upozorňuje Hoffmann. Začít je podle něj ideální do čtrnácti let. „Neříkám, že později už to nejde, záleží na každém jednotlivci. Mně je čtyřicet a pořád se učím. Ale dohánět základy není snadné.“
Brněnská parta přitom nehraje jen tak pro „žízeň“. „V týmu panuje přátelská atmosféra, hru si užíváme a jsme jedna velká rodina. Ale zároveň kriket bereme vážně. Nechceme se jen bavit, ale i vyhrávat,“ oznamuje Ansar Nazir, který je hrajícím předsedou klubu.
Ten působí v nejvyšší české soutěži (kromě toho má béčko ve druhé lize) tvořené jinak výhradně celky z Prahy. Loni Brňané dokonce sahali po titulu. „Zlepšujeme se díky Janovi, který má s trénováním zkušenosti z domova a ví, co je potřeba dělat. Za čtyři roky nás naučil hrozně moc, naše schopnosti i chápání kriketu jsou teď úplně jinde,“ vyzdvihuje Ansar Nazir trenérskou práci Hoffmanna. „Jako kouč jsem na hráče velmi hrdý. Vždycky tomu dávají maximum a snaží se zlepšovat. Pracujeme pohromadě a navzájem se respektujeme,“ oceňuje Jihoafričan.
Nuda? Jak pro koho
Zvláštností kriketu je jeho délka. Duely české ligy na 40 overů – kdy má každý celek zjednodušeně řečeno k dispozici 240 nadhozů soupeře, z nichž se snaží urvat co nejvíc bodů – zaberou klidně šest hodin. V první půlce roku se v Česku koná soutěž na 20 overů, která je kratší a akčnější. Ale mimořádné oblibě se v kriketovém světě těší i mezinárodní zápasy trvající pět dní.
„Pro spoustu lidí to může být pomalejší, a tím pádem nudnější. Ale když máte kriket v krvi, víte, kterou část si užívat,“ sděluje Ansar Nazir. „Je to znovu podobné jako s golfem. Ten může vypadat nudně, ale když víte, co vyžaduje správné trefení míčku, díváte se na to jinak. V kriketu je vedle fyzických dovedností velkým elementem psychická vytrvalost, je třeba se soustředit po velice dlouhou dobu, což je mimořádná výzva,“ podotýká Hoffmann.
I proto v zemích britského Commonwealthu jako Indie, Pákistán, Bangladéš, ale i Austrálie, Nový Zéland či Jihoafrická republika hltají kriket stovky milionů fandů.
Nyní se snaží uchytit i jinde po světě. „V Česku už funguje akademie, v níž jsou stovky českých dětí. Věřím, že za pár let tu bude kriket daleko známější a i my v Brně budeme dál růst,“ hlásí Hoffmann.
Místo nepřátel rodina. „Sport bourá bariéry mezi lidmi“Kdyby žili ve svých původních vlastech, možná by z nich byli nepřátelé. Indové a Pákistánci se kvůli výbušné situaci ve sporném Kašmíru kulantně řečeno příliš nemusí. „Ale tady vůbec nezáleží na tom, odkud kdo pochází. V klubu máme 80 procent kluků z Indie a já jako Pákistánec jsem předseda,“ přibližuje Muhammad Ansar Nazir poměry v Brno Cricket Clubu. „Jsme jako rodina, i o Kašmíru debatujeme v klidu. Doma bychom spolu asi takto nemluvili.“ Sám pochází právě z problematického Kašmíru, kde studoval medicínu. Při masivním zemětřesení v roce 2005 mu zemřela matka, nedlouho poté doprovázel svou čtyřletou sestru na srdeční operaci do Česka. A už tu zůstal. „Zkoušel jsem studovat, ale musel jsem se starat o sestru. Když jsme se rozhodli, že tu zůstaneme, tak jsem začal pracovat. Teď mám firmu se sádrokartony, takže je ze mě podnikatel,“ líčí čtyřiatřicetiletý Ansar Nazir. „Mrzí mě, že nejsem doktor, protože jsem na to měl. Ale když vidím, kam jsem se vypracoval úplně od nuly, tak to není špatné.“ I češtinu zvládá velice obstojně. „Měl jsem strašně dobrého učitele. Už za tři měsíce jsem byl schopný komunikovat,“ hlásí. Na Českou republiku nedá dopustit. „Člověk může jezdit kamkoliv po Evropě, ale po pár dnech mu Česko chybí. Je tady klid,“ oceňuje Ansar Nazir. Díky své znalosti češtiny však občas zaslechne i bolestivé hlasy. Třeba když od kolemjdoucích při pohledu na partu snědých cizinců trénujících kriket opovržlivě zaznělo: „Dívej se, už jsou tady.“ „Šel jsem za nimi a ptal se, koho mají na mysli. Všichni v našem týmu jsou minimálně inženýři, případně studují Ph.D. Pracují tady a pro Česko jsou přínosem. Já mám české občanství, další mají vyřízený trvalý pobyt,“ podotýká Ansar Nazir. V brněnském kriketovém týmu se schází pestrá mezinárodní směsice. Převládají Indové, ale jsou tu také hráči z Pákistánu, Nepálu, Srí Lanky, Austrálie, Nového Zélandu či Jihoafrické republiky. „Na sportu je skvělé, že bourá bariéry mezi lidmi. Je jedno, odkud jsi nebo co děláš, ale na hřišti jste jeden tým. A respektujeme se i mimo hřiště. Když poznáte lidi ze světa, uvědomíte si, že jsou všichni v podstatě stejní. To mění vaši životní perspektivu,“ je přesvědčen jihoafrický trenér Brňanů Jan Hoffmann. |
