Zpocený tělnatý celník se v červencovém vedru onoho léta 1987 horko těžko drápal do vagonu z Vídně, funící vzteky, že „sa na takúto robotu môže vy...ť“.
Jakmile se však ocitl na palubě, šátral se v zavazadlech cestujících se zanícením hodným lepšího účelu. Věděli jsme, že už brzo budeme doma. Cestou zpátky se hledala závadná literatura, cestou tam načerno vyměněné valuty coby doplněk hubeného devizového příslibu a další příznaky, že zpáteční jízdenka využita nebude.
Miroslav Zámečník, ekonom
Dva týdny s batohem po Evropě představovaly pro mladé Čechy a Slováky cosi srovnatelně exotického, ale o dost méně dostupného než pro generaci jejich dětí tříměsíční vandr do pralesů indonéské Sumatry.
Kdo tuhle dobu zažil, bude možnost cestování na občanku klidně až do poslední vesnice na Krétě považovat za zázrak, který se do konce dnů neomrzí.
Čtyři evropské svobody v rámci Unie – tedy volný pohyb pracovní síly, zboží, služeb a kapitálu – bereme jako samozřejmou vymoženost. Dokonce ani přesvědčený zastánce czexitu nebude říkat, že je chce programově zrušit.
Co je Evropská unie, ovšem zdaleka nejlépe poznáte, když se chvíli pohybujete někde jinde.
Zkuste si na chvíli představit, že jste třeba Kanaďan, tedy občan bohaté země, která by v pobrexitové EU byla čtvrtou největší ekonomikou Unie, s váhou tomu odpovídající na politickém rozhodování. V Severní Americe je to jinak. Vyjet takříkajíc na blind, protože byste raději pracoval někde v Kalifornii nebo na slunné Floridě? Bez písemného pozvání budoucího zaměstnavatele a bez příslušné požadované kvalifikace povolení nedostanete.
Dohodu o vzájemném volném obchodu mají Spojené státy, Mexiko a Kanada už déle než čtvrtstoletí bez ohledu na to, že jí teď neříkají NAFTA, ale USMCA. Ovšem vzájemný přístup na své trhy srovnatelný s EU dohoda u mnoha položek nezaručuje ani náhodou.
To jenom abychom věděli, jaké je to současné české sousedství ve srovnání se vztahy, jež mezi sebou pěstují jiné vyspělé země.
Pochopitelně, že najdete v Unii četné příklady ochrany národního trhu před konkurenty z jiných členských zemí, ale jsou nepoměrně subtilnější a skryté. Do podmínek výběrového řízení si nikdo v Unii netroufne napsat, že nechce tramvaj z Česka. To raději soutěž v případě, že nevyhraje národní šampion, zruší.
Agresivní domorodci
Úplně samostatnou kapitolu představují finanční transfery do méně rozvinutých oblastí. Kdybyste průměrnému Američanovi, který volil současného pána Bílého domu, vysvětlovali, že v Evropě se stále považuje za normální, že bohatší stát přispívá na rozvoj toho chudšího a USA by měly dělat totéž, asi by vás považoval za provokatéra.
Ostatně k úhoně mohl člověk snadno přijít už před nějakými 25 lety, pokud by se přiznal, že pracuje pro mezinárodní organizaci typu Světové banky nebo Mezinárodního měnového fondu. A stát se vám to mohlo slabé dvě hodinky jízdy autem od hlavního města Spojených států, kde obě zmíněné instituce sídlí.
Jinak dobrosrdečné domorodce dovedlo přivést k agresi cokoli s přívlastkem „světový“, protože to představovalo v jejich očích součást „světové vlády“, tedy spiknutí amerických federálních úřadů ve spolupráci s nevolenými globálními elitami za účelem ovládnutí USA a omezení nedotknutelných svobod a suverenity. Kde na to přišli? Třeba v lokálním rádiu, od kazatelů a populistických politiků, kterých bylo v Americe vždycky dost.
„Eurokraté“ při cestách do oblastí, kde Brusel nepožívá bůhvíjaké obliby, alespoň prozatím takto obezřetní být nemusí. Ale třeba obhajovat kvóty pro přerozdělování žadatelů o azyl z muslimských zemí nebo subsaharské Afriky, to by nemuselo dobře skončit ani v ledaskteré naší obci či městě. A to v našem národním mýtu vidíme sami sebe jako ženy a muže mírné, avšak duševně a vědomostně pokročilé.
Dvě stěžejní chyby
Mezinárodní instituce tady nejsou od toho, aby byly milovány. Jsou mocné, a proto představují snadný terč za všechno, co se nepovede.
Ukažte mi politika na národní úrovni, který by dokázal tomuhle pokušení odolat. Takže pro ty, kteří pracují pro jakýkoli úřad schovaný pod pro laiky všezahrnujícím termínem „Brusel“, platí, že v něm není slávy ani vděku. V ideálním případě jsou instituce tohoto typu respektovány, pokud relativně kompetentně plní účel, pro který byly zřízeny, bez viditelné arogance a snahy o kumulaci moci.
Nemůžete chtít volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly a zároveň odmítat instituce, které mají pravidla hry „pískat“. Když se zamyslíte nad seznamem největších ekonomických blamáží, pak ty nejvypečenější mají pečeť „goldplatingu“. To znamená, že jsou zdejší instituce při přijímání pravidel „bruselštější než Brusel“ a přimyslí si k nim „něco navíc“.
Reputaci Evropské komise, ale vůbec celé „unijní myšlenky“, v očích Čechů těžce narušily dvě události. Zjevná improvizace po propuknutí dlužnické krize, když se ukázalo, že nejenom chybí plán, ale že dům je nedostavěný.
A poté, a ještě mnohem vážněji, migrační krize v roce 2015, včetně nesmírně politicky kontraproduktivních pokusů o vnucení uprchlíků (začasté nedokumentovaných ekonomických migrantů) zemím, které je nechtěly. Tahle rána se bude hojit dlouho.
Zkusme si přenést kanadsko-americké reálie do postczexitové Evropy. A poctivě si odpovězte na otázku, jak dlouho by v „Evropě národů“ opravdu vydržely čtyři svobody? Zvací dopisy budoucích zaměstnavatelů a zvláštní pracovní povolení, to koneckonců není to nejhorší. Navíc to tady bylo ještě sedm let po vstupu do Unie. Jenomže když se jde dopředu, dynamika změny je úplně jiná, než když se couvá a něco se přitom rozpadá. Kdo tvrdí opak, je buď naivní, nebo vědomě manipuluje veřejnost.
Při zpětném ohlédnutí vypadá nedávný volební slogan „Odejdeme po anglicku“ jako nechtěný sarkasmus, dotyční by tam měli připojit věrohodný dodatek „A zmastíme to ještě mnohem víc“.
Rozšíření Evropy před 15 lety bylo jedním z nejzdařilejších počinů v dějinách tohoto kontinentu. Nikoli bez vady, ale pořád to nejlepší, co nás mohlo potkat. Nevěříte-li, tak přemýšlejte o alternativě.
