RECENZE: Na pivo do Čech, na záchodky do Saska, radí Rudišův Anšlus

Pohraničí. Zatuchlá hospoda. Na zdech jakési houby. Jeden výčepní a tři štamgasti. Každý v jiném koutu místnosti, každý si vede tu svou. Pokud tedy nemlčí... Jasný rukopis spisovatele Jaroslava Rudiše nabízí prosincová premiéra ústeckého Činoherního studia.

V prvním českém uvedení zde nastudovali Rudišovu hru Anšlus, která měla v létě světovou premiéru „za kopci“ v drážďanském Staatsschauspiel.

Právě česko-saský motiv celým textem rezonuje. Diváci se totiž účastní líného večera v nádražní putyce ležící přímo na čáře. A to doslova. Na pivo se tady chodí do Čech, protože je lepší. Záchodky už ale leží v Sasku, jsou tam ostatně čistější než u nás.

Hospodu má na starosti výčepní Havlík (Jaroslav Achab Haidler), rozdává po stolech rezervačky v očekávání příchodu hostů. Mají zdejší kraj vytrhnout z bezčasí, vrátit mu dávno zašlý lesk.

Opravdu se ale na to všichni těší? Chce tu vlastně někdo z něčeho vytrhnout? Nejsou oni hosti naopak zosobněním všech strachů, které v takových zatuchlých vodách klíčí nejlépe?

Anšlus

75 %

Činoherní studio

premiéra 3. prosince 2021

režie: Josef Doležal

hrají: Jan Hušek, Jaroslav Achab Haidler, Lukáš Černoch, Matúš Bukovčan

Svá vlastní soukromá očekávání totiž prožívají i ostatní. Ferenc (Lukáš Černoch) by nejraději něco podpálil, Sacher (Jan Hušek) by rád někam patřil. Jenom Charlie v podání Matúše Bukovčana většinu večera zadumaně mlčí.

„Charlie, ty si jedinej, komu tady ještě nehráblo,“ vzkazuje mu ostatně zdaleka nejvýřečnější Ferenc. Divák ale tuší, že i on něco osobního přehrabuje v hlavě.

Režisér Josef Doležal pojal Rudišův text s citem, nechává vyniknout dialogy, či spíš „vzájemné monology“, které má autor zjevně důsledně odposlouchané přímo v terénu a které jsou začouzené autenticitou.

Právě na nich a výkonu představitelů ostatně celý večer stojí. Divákovi je tak od začátku jasné, jak se večer bude vyvíjet. Mlha, mlha s deštěm a zas jen mlha. Co ostatně víc chtít?