RECENZE: Nobelovkou oceněné Munroové stačí jemné hnutí, aby strhla lavinu

Kanadskou spisovatelku Alice Munroovou u nás proslavily tři věci. Nakladatelství Paseka, které jí věnuje soustavnou pozornost a péči; v češtině je k mání víc než polovina jejího díla. Pak Nobelova cena za literaturu, kterou si připsala v roce 2013. A nakonec žánr, ve kterém od počátku své dlouhé literární dráhy operuje: povídka.

Spisovatelka Alice Munroová (2013) | foto: Profimedia.cz

Ostatně i výbor Nobelovky mluvil jasně o „mistryni současné povídky“. Teď má Munroová, letos devadesátiletá, v češtině novinku: desatero povídek složených pod hlavičku Přítelkyně z mládí.

Kniha vyšla v originálu v roce 1990, ale na dataci nesejde: texty Alice Munroové mají dlouhou trvanlivost. Směřují víc k tomu, co bylo, k tomu, co se definitivně uzavřelo, než by zohledňovaly přítomnost s nějakým výhledem na budoucnost. Autorka se vrací po konkrétních stopách do poválečných dekád své domoviny, ale jde i hlouběji, do 19. století.

Hlavní part pak v jejích povídkách mají vesměs ženy. A nejen ty vzorově silné, emancipované, taky ženy zatvrzelé, posedlé nebo rovnou šílené. Jako básnířka Almeda Rothová, jejíž život a dílo Munroová podává málem jako literárněhistorickou esej.

Ty ženy jsou často ve dvojici: buď se sestrou, s matkou, anebo s bratrem, případně s přítelem, ctitelem, milencem, manželem. Munroová pak jemné napnelismy mezi hlavní postavou a druhými ohledává dost obyčejně: realisticky. Výjimečně se syrovými naturalistickými prvky, které vnášejí do vyprávění neodvratnou osudovost, a s ní úzkosti a smutek. Žádná převratná dobrodružství se tu nekonají, žádná magie, tajemství, ale ani žádné hlubinně psychologické výkresy. Munroové prostě realita stačí: jde za místy, lidmi, událostmi.

Důležité ale je, jak za nimi jde. Citlivě, pozvolna, s jistým lyrickým nádechem – a všímavě. Stačí náznak, jemné hnutí, které strhne lavinu. Dcera s matkou na její poslední cestě zaoceánskou lodí. Dvakrát odstrčená a ponížená nápadnice. Cukrářka, která si kupuje ze zoufalství své zákazníky. Manželka zakoukaná do kamaráda svého muže. Stařec mezi pozdním sňatkem a náhlou smrtí.

Všechny povídky jsou klasického střihu, hlasují jasně pro starý, včerejší svět, vyzdvihují jeho přehlednost a pomalost – i s rizikem všech tragédií, co se schovávají na jeho rubu.

Přítelkyně z mládí

70 %

Alice Munroová

přeložila Zuzana Mayerová

2021, Paseka, 275 stran

A za pozornost stojí ještě něco: jak opakovaně se v knize uvažuje o zpracované látce jako ještě o něčem jiném. Někdy o námětu na román. Jindy autorka popisuje „scénu jako z filmu“, situaci „jako v divadelní hře“. 

Další motivy se pak zrcadlí ve fotografiích nebo rovnou v příběhu, který jedna z aktérek „sama sobě vyprávěla“. To jsou postupy ryze současné, postmoderní. Takže včerejšek s dneškem v syntéze? Alice Munroová jako ta, kdo literární tradici respektuje i obohacuje a rozšiřuje?