Líbí se mi, že se nenecháváte svázat žánrovými dogmaty. Je to folk, pop, rock, jazz? Nevím a vlastně mě to nezajímá. Jsou to totiž v prvé řadě silné a dobré písničky, což je podle všeho cílem vašeho snažení.
Děkuju. Ano, jsou to mé osobní příběhy, které, zdá se, promlouvají i k posluchačům, což mě těší. Nikdy jsem žánrová zařazení moc neřešila a spíš mě stresuje, když mám něco škatulkovat. Vycházím z písničkářství, a to zvlášť v dnešní době překračuje hranice a čerpá z mnoha stylů.
Hodně asi dělají geny. Je-li váš tatínek jazzový muzikant, je těžké se „nepotatit“, ale zeptám se takto: dokážete si představit, že byste se hudbě vůbec nevěnovala? Maximálně jen jako posluchač, ne jako její aktivní tvůrce?
Táta vždycky říkal: dělej hudbu, jen jestli opravdu musíš. Chtěl tím říct, že to není lehké například se jako muzikant uživit a prosadit se. Jenže já asi fakt musela. Písničky jsem psala od třinácti let, je to nějaká moje základní a přirozená potřeba. Tvorba i živé hraní jsou pro mě naprosto zásadní prožitky. Bez nich si proto svůj život představit neumím. Dlouho jsem ale nepočítala s tím, že by hudba byla mým jediným zaměstnáním.
Po vystudování gymnázia jsem ještě šla na chvíli studovat na univerzitu jazyky – němčinu a latinu. Chtěla být překladatelkou, koncertování jsem měla spíš bokem. Brzy se to ale ve mně zlomilo a já cítila, že se chci naplno věnovat hudbě. Abych se mohla v psaní textů a skládání vyvíjet, šla jsem studovat VOŠ Jaroslava Ježka. Mohla bych se asi živit i něčím jiným, například ty jazyky mě opravdu bavily, ale jsem ráda za své rozhodnutí.
Proč zrovna němčina a latina?
Němčina pro mě byla jasná volba z mnoha důvodů, učila jsem se ji od třetí třídy a moje učitelka byla skvělá, dala mi dobré základy. Na gymnáziu jsem se jí intenzivně zabývala a začal mě bavit překlad literárních textů.
Přiznám se, že v tom hrála roli i nějaká láska – vlastně dvě. A protože germanistika se v Praze zrovna neotvírala, šla jsem na katedru translatologie, kde bylo třeba zvolit si druhý obor. Latina mě díky naší profesorce na gymnáziu taky hodně bavila, dokonce jsem z ní maturovala. Bylo fascinující strávit aspoň chvíli právě na této katedře mezi lidmi opravdu hluboce ponořenými do studia téhle staré kultury.
Popište mi prosím vznik desky MarZ.
MarZ bylo původně duo mě a trombonisty a zpěváka Štěpána Janouška. Po vydání naší první desky jsme cítili, že chceme svůj zvuk obohatit. Díky spontánnímu setkání jsme potkali ty pravé muzikanty, kteří k nám teď patří. Na Vánoce 2018 nás po koncertě oslovil Adam Karlík ze studia SONO, ať desku, kterou jsme plánovali, natočíme u nich. Ujal se nahrávky, mixu i masteringu a povedlo se mu to skvěle.
Líbí se mi název skladby Beru si zpátky svoji sílu. Vnímám ji jako svého druhu manifest, vyjádření vaší životní filozofie, je to tak?
Asi ano. Indiáni říkají, že vaši sílu vám nikdo nemůže vzít, když mu ji sami nedáte. Mám s tím nějaké zkušenosti. Napsala jsem tu píseň před několika lety, kdy jsem svou sílu někomu dobrovolně a nevědomky dala, ale došlo mi, že si ji mohu vzít zpět. A vlastně si ji beru víc a víc při každém jejím hraní. Vrací mě zpátky ke mně samotné, připomíná mi, že toto rozhodnutí je možné v každé chvíli a je jen na nás.
Zajímáte se o Indiány nebo obecně o kulturu národů, kteří dbají hodně na duchovno a nestarají se tolik o hmotné statky?
Nemohu bohužel říct, že bych se o tyto kultury nějak aktivně zajímala a mnoho o nich věděla, moc mi na to nevychází čas. Ale samozřejmě když už k nějakému „setkání“ dojde, oslovuje mě to. Člověk se od těchto kultur dozví často jednoduché, ale hluboké pravdy. Ostatně na naše CD jsme použili obraz od malíře Otto Plachta, který pobývá mnoho času v Peru a jeho tvorba je tím velice inspirovaná. Ten obraz mě opravdu přitáhl. Neskromně si troufnu tvrdit, že dohromady to koresponduje, protože i já se svou hudbou snažím poukazovat na věci, které leží mimo konzumní a „praktický“ svět a jsou podle mě mnohem důležitější.
