„Povalečská kavárna Slavia mě vytáhla z pařátů fitness Slavie. Tudíž Slavia prohrála se Slavií ve Slavii,“ směje se Jan P. Muchow, hudební skladatel, který má doma slušnou sbírku cen - čtyři České lvy a pět Andělů.
Hudební mág, zvukový kouzelník, šedá eminence české hudební scény. To jsou označení, která se na internetu objeví po zadání vašeho jména.
Ani jsem si nevšiml, musím se někdy podívat. To bude asi proto, že když jsem začal hrát na kytaru, tak jsem se po nějaké době nasytil tím jedním klasickým zvukem, který kytara nabízí. A pořád jsem řešil, jak obohatit zvuk každé nahrávky. A tak to mám pořád. Mám rád pestrost a když skladba zvukově vyjadřuje, o čem se zpívá.
Jste vyhledávaný hudební producent, pracoval jste třeba pro Annu K., Anetu Langerovou, kapelu Kryštof. Dá se odhadnout, že z písničky bude hit?
Většinou to moc odhadnout nejde, ale někdy mi to vyjde. Když jsem produkoval album Báry Polákové, hned po poslechu prvních demo nahrávek jsem věděl, že písnička Nafrněná má potenciál být hit. Byl jsem o tom přesvědčen a dost tvrdohlavě jsem se snažil pro svůj názor nadchnout i ostatní.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma. |
A povedlo se, dnes má Nafrněná přes 25 milionů zhlédnutí na YouTube a Anděla za skladbu roku. Přitom vydavatelství zprvu skladbě tolik nevěřilo a i Bára, ač její autorka, ji neměla příliš ráda. Asi měla strach, aby se vlastnosti z té písničky u lidí nepřenášely podvědomě na ni. Jí se líbila spíš písnička Kráva, která už předtím vyšla na singlu, a je taky o jedné mladé holce.
Kde se vidíte pracovně i soukromě za dvacet let?
Pracovně by bylo ideální psát knihy. Nemusel bych se někam tahat s kytarou. Mohl bych u počítače houpat na kolenou vnoučata. Ale to nevím, jak to zvládnu, nedávno jsem měl operaci menisku.
Moc se neví, že jste po tatínkovi Němec a narodil jste se v NDR.
Sice jsem se narodil v NDR, ale do Prahy jsme se přestěhovali, už když mi byly tři roky. Pamatuji si ten šok, jak jsem u českých prarodičů, trochu jim rozumím, ale neumím říct ani slovo česky a hrozně mě to trápí.
A pak, asi o tři týdny později, stojím na stejném dvorku a už se s nimi česky bavím. Rychlost, s jakou je dítě schopné se učit, mě fascinuje. Němčinu už ale moc aktivně nepoužívám, tatínek zemřel a s příbuznými v Německu nejsem v pravidelném kontaktu.
