Koncert, který u nás Roger Waters zahraje už potřetí, předem provázejí lapálie. Podobně jako v Bělehradě se show plánovaná pod širé nebe a pro stadiony přesouvá kvůli hrozbě rušení nočního klidu do kryté haly. I když slova o tom, že všechno bude "širší a větší", jimiž Waters nadšeně zářil při rozhovorech v Londýně, se tak asi před zraky tuzemských fanoušků nenaplní, stále jde o jedno z nejvýznamnějších děl rockové historie, které stojí za to alespoň jednou v životě vidět, dokud je ta možnost.
"Je to neopakovatelný pocit, propojit se najednou s tolika lidmi, a je to extrémně uspokojující. Když jsme v sedmdesátých letech jeli stadionovou šňůru s Pink Floyd, tak jsem to nesnášel. A na rozdíl ode dneška jsem cítil nulové spojení s lidmi. Jenže možná to bylo hlavně námi, našimi vztahy v kapele a ne fanoušky v publiku," říká Waters o emocích, které si ze současných koncertů odnáší. Sám přitom ví, že je poněkud paradoxní, když svou někdejší vizi postavy frustrovaného Pinka může o pár desítek let později naplno realizovat díky pokročilé technologii, která je v jeho rockové opeře jednou z těch pomyslných a kritizovaných "zdí", jež mezi sebou lidé staví.
Utrhané nohy a slzy
Na otázku, co sám považuje za nejlepší okamžik multimediálního programu, s odpovědí příliš neváhá. Vrchol podle něj přichází v klasice Comfortably Numb. "Ve spojení s efekty a animacemi, které při ní používáme, je to opravdu spektakulární moment. Ale předchází tomu ještě jedno emocionální číslo. Sedím v hotelovém pokoji a přicházím zazpívat píseň Vera. Když vstupuju na scénu, publikum ještě sleduje projekci, na které mladá americká dívka vítá otce, jenž se právě vrátil z války. Je to celé velmi dojemné a vždy, když se pak zadívám do prvních deseti řad, vidím v publiku spoustu slz. A to mě pokaždé dostane," popisuje Waters, jak koncert vypadá přímo z pódia.
Lístky ještě jsouPodle pořadatelů z agentury Live Nation jsou poslední vstupenky na koncert The Wall stále v prodeji. Kvůli přesunu koncertu do O2 areny zároveň vyzývají držitele lístků k sezení, aby si nezapomněli s předstihem vyměnit své místenky za nové a vyhnuli se tak případným frontám v den konání. |
Sám si však v rámci turné "užívá" a dávají mu smysl i jiné věci než samotné představení. V každém městě se totiž v zákulisí setkává s válečnými veterány. "Potřeseme si rukama, mluvíme spolu, fotíme se. Jsou to pro mě vždycky silné zážitky. Nejvíce v zemích, kdy se z války vrátili ještě mladí kluci, často s utrhanýma rukama a nohama, jako ve Spojených státech nebo Velké Británii," popisuje slavný hudebník netradiční setkání, která turné provázejí.
Jako na prazvláštní případ vzpomíná na veterány v Brazílii. "Nevěděl jsem, co čekat, vešel jsem do místnosti a všem těm chlapům bylo asi sto let. Byli skvělí a to setkání nemohlo být vřelejší. Přitom to byli chlápci, kteří šli dobrovolně za druhé světové války bojovat proti náckům," říká obdivně a přidává dojemnou příhodu, která se udála během šňůry po Spojených státech. "Už jsem byl na odchodu, když se mi do cesty postavil vysoký chlápek, zastavil mne a zvednul ruce. Čekal jsem, co udělá, protože nebyl s těmi, co se předtím fotili a účastnili se toho setkání aktivně. Podíval se mi do očí a řekl: Váš táta by na vás byl hrdý. Přiznám se, že to se mnou tak hnulo, až jsem měl problém vstoupit zpátky na pódium," vysvětluje Waters, proč je pro něj stále tak důležité i vše okolo samotných koncertů.
Roger Waters: The Wall
O politice se prý s válečnými veterány zásadně nebaví, přestože je to jeho velké téma. Na svých stránkách podporuje turecké demonstranty a vyzývá všechny umělce ke kulturnímu bojkotování nerovnoprávného Izraele. Právě politika je nedílnou součástí mírového opusu, kterým je The Wall především.
Slávě The Wall pomohla technologiePřestože projekt The Wall byl už v roce 1979 náležitě pompézní, nevyzněl naplno. Původní turné, při kterém se kapela rozhádala, klávesák Richard Wright se z člena stal jen nájemným muzikantem a Waters nocoval v jiných hotelích než zbytek Pink Floyd, dokonce skončilo prodělkem ve výši čtyř set tisíc liber. Velký zájem zprvu nevyvolalo ani dnes kultovní uvedení The Wall na oslavu konce studené války v Berlíně v roce 1990. "Pořádali jsme tehdy tiskovou konferenci, na níž jsme show oznamovali. Pamatuji si, jak se tehdy vztyčil první novinář a zařval: 'Tak jaké budou další hvězdy, které přivezete?' Začal jsem vysvětlovat, že to ještě nevím, že na tom pracujeme. A v tu chvíli se všichni novináři zvedli a odešli. Vůbec je nezajímalo, o co v The Wall jde, neptali se na nic dalšího. Byl to svým způsobem fascinující zážitek, ale jsem rád, že už je to pryč," vzpomíná na zvláštní přijetí svého díla Roger Waters. Není přitom pochyb, že vyznění The Wall hodně pomohla technologie. Pro ilustraci: zatímco původně používal technický tým jen tři projektory, dnes jich je téměř padesát. "Tenkrát jsme netušili, jak nesmírně populární The Wall bude," vzpomíná na vznik výtvarník Gerald Scarfe, který dal celému představení výraznou vizuální podobu. "Tehdy byla většina grafiky dělaná ručně, stejně jako v dřevních dobách animace. Na těch dnešních obrazovkách se dějou věci, které se dřív dít nemohly. Každá cihla ve zdi se dá vzít a něco s ní provést. Takže je to daleko větší show, než byla původní The Wall," hodnotí výtvarník současnou podobu turné. |
Svědčí o tom i jedna krátká píseň, kterou Waters pro nové nastudování zdi složil. Jmenuje se The Ballad of Jean Charles de Menezes a je věnována brazilskému mladíkovi, kterého zastřelili londýnští policisté v metru kvůli hysterii a falešnému podezření z terorismu. "Neplánoval jsem to. Ale na svých webových stránkách jsem požádal fanoušky, aby mi posílali fotky válečných obětí, které znali. Poslala je i de Menezesova rodina a já jako Angličan samozřejmě mám jeho příběh a ten ohavný den pořád v paměti. Pohnulo to mnou. Krátce poté, co jsem píseň, při které v projekci promítáme jeho fotku, zařadil do programu, dokonce přišla de Menezesova rodina na koncert. Tuším, že to bylo v Porto Allegro, a naše setkání bylo opravdu dojemné," vzpomíná Rodger Waters a dodává: "Nemyslím si, že bych chtěl k The Wall ještě kdy něco přidávat. Je to uzavřené dílo, ale na tenhle moment jsem vážně hrdý."
Propojit se s publikem
Jako o jednom ze svých cílů, které s The Wall stále má, hovoří Waters o snaze přiblížit se i na obřím pódiu a před desítkami tisíc fanoušků zemi, ve které právě vystupuje. "Vy jste z Česka, tak je trochu ošemetné to říkat, protože váš jazyk není zrovna snadný. Ale v představení je část, v níž se snažím mluvit rodnou řečí země, kde zrovna hraju. Přeložit něco z poselství, které Zeď má. Pamatuju si, že jsme hráli v Poznani a to bylo opravdu fiasko. Jak ty lidi můžou vyluzovat takové zvuky? Pokusím se o to i u vás, ale předem se bojím, jak to dopadne," podotýká Roger Waters pobaveně.
Místní do představení vtahuje i jinak. Na slavnou skladbu Another Brick in the Wall Part 2 například pokaždé přizve dětský sbor z města, kde právě vystupuje. "Každý pořadatel dostane pětistránkový seznam požadavků, co chceme a proč to chceme. Zaměřujeme se na děti, kterým ta zkušenost, že se stanou součástí velkého divadla, opravdu pomůže. Před koncertem je učíme pár základních pohybů, které by na pódiu měly předvést. Občas mají dobrého učitele a přijdou i s něčím vlastním," vysvětluje Waters. "Taky by měly zpívat, ale to, co slyší sál, je popravdě předtáčka originálních dětí z nahrávky The Wall, kterým už dnes musí být nejméně padesát. Děláme to ze dvou důvodů: pro show, protože dětský sbor je vizuálně zajímavý prvek. A taky proto, že se snažím navázat spojení s lidmi ze země, kde hraju. Právě proto zvu na svoje koncerty zrovna veterány a děti," říká legendární hudebník, který v září oslaví sedmdesátiny.
Esemesky u stolu
Coby pamětník už si dnes dovoluje i trochu optimismu. I když Zeď a její poselství zůstává aktuální, od roku 1979, kdy slavné představení The Wall vzniklo, podle Waterse svět udělal posun. "Jsme schopní lépe komunikovat a sdílet věci, pochopit ekonomickou podstatu národních, mezinárodních i náboženských sporů," zamýšlí se, ale jedním dechem se vrací k odvrácené straně technologie. "Co mě opravdu děsí, jsou děti, které spolu sedí u stolu a posílají si esemesky. Možná jsem jenom starý, ale je to strašidelné. Jsou tím uspokojováni k nebytí." Právě umění, a mezi ním i hudba, podle vizionářského muzikanta stále zůstává prostředkem, kterým lze měnit svět a uvažování o něm.
"Lidi se podívají na vaši malbu, přečtou si váš román, jdou na vaši divadelní hru nebo rockový koncert. A něco si z toho vezmou, nějakou zkušenost, kterou jste vytvořil. A která je změní a přiměje přemýšlet jinak," shrnuje Roger Waters s pro dnešní dobu až podivínskou zarputilostí a snílkovstvím důvod, proč nešel na rozdíl od svého kolegy Davida Gilmoura do důchodu. Namísto toho objíždí svět s představením pojednávajícím o rozbíjení bariér. A sám přitom zálibně a šibalsky opakuje: "Pořád platí, že to klidně může být moje poslední turné. Protože nemám ani páru, co bude, až skončí."
