"S literární archeologií jsem začal už před čtyřiceti lety. Pátral jsem v knihovnách a v antikvariátech po sbírkách, které bych dnes hledal už velmi pracně," říká Wernisch, jehož dědeček byl knihovníkem Národního muzea. Vydanou knihu nazývá čítankou s poukazem, že nejde o literárněhistorickou práci. Situaci, koho označit za zapomenutého, mu prý komplikoval fakt, že se s mnoha autory osobně znal.
Krása zaprášených textů byla podle něj prvním a hlavním záměrem, se kterým svazek vznikal. "Chtěl jsem také upozornit, jak tupý a ploský může být pohled z kateder," dodává Wernisch. Editor nakonec ke každému jménu přiřadil jednu někdy velmi fragmentární ukázku. V originální chrestomatii se nakonec sešlo neskutečných 779 autorů. Vybrané básníky Wernisch chronologicky řadí podle data narození. Na místech, kde jakýkoliv životopisný údaj prostě chybí, vzniká zvláštní napětí, které odkazuje k podtitulu knihy - Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní.
Každý z medailonků je také různě dlouhý a snáší dostupné informace o profesi, uznané tvorbě či životaběhu portrétovaného. "Básně mě zajímaly mnohem více než jejich tvůrci," říká Wernisch. Krátce naznačené, mnohdy velmi dramatické či záhadné, osudy ale budí stejnou pozornost jako samotné texty.
KOHO VZPOMÍNAT?
V záplavě osob a nejrůznějších povolání a stavů se občas mihnou také jména, která ještě čas nepřikryl zcela: divadelník Jaroslav Kvapil, literátka Eliška Krásnohorská, generál Rudolf Medek nebo spisovatel Karel Václav Rais. "Jde o školou omílané autory, z jejichž díla nikdo nezná ani řádku," glosuje Wernisch dotaz na přítomnost jmenovaných v knize. Jiný pohled do jmenného rejstříku zase nabídne osvěžení v podobě kouzelných příjmení, často uměleckých pseudonymů: Vilém Vzdor tady stojí vedle Trojana rytíře z Bylanfeldu, Hermora Lilii, Narcise Zvěřiny nebo Arnošta Czecha z Czechenherzů. Kuriózním zjištěním pro mnohé čtenáře bude, že příležitostným veršotepcem byl kupříkladu protektorátní prezident Emil Hácha.
"Rok 1850 je oficiálně považovaný za konec obrození, i když s tím nesouhlasím. A protektorát je strašně zajímavý. V poezii nastupuje nový prvek. Stal se jím jinotaj," vysvětluje Wernisch časové vymezení knihy lety 1850 - 1940. Tuzemskou poezii ze druhé světové války Wernisch zamýšlí připravit v samostatném svazku.
NIC NESOUDÍM
Wernisch se zhostil lopotné a mravenčí práce editora. Prošel stovky knih a textů. Je i jejich tvůrce, ale odmítá jakkoliv komentovat nebo vykládat. "Proč bych právě já měl rozsuzovat, komu se kdy ukřivdilo a kdo si co zavinil sám?" Literární outsidery vytáhnul z přítmí se snahou upozornit na rozmanitost domácí poezie, o kterou mu šlo především. "Snad tedy nevadí, že jsem do jedné řady s hlupáky, lidmi prostomyslnými a blázny tu a tam možná postavil génia." Odstrčené a zasuté literární výtvory tak přináší zajímavou příležitost číst si skutečně po svém.
Příčin k exkomunikaci z literatury i z učebnic existuje podle Wernische nepřeberné množství. Mnohé z nich letmo naznačuje také kniha Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Vedle délky života (mnozí vybraní literáti skončili sebevraždou, padli ve válce nebo podlehli nemoci) stály za něčím osobní spory s oficiální kritikou, častý byl také dobrovolný odchod z literární scény. "Nebo třeba stačilo být ženou," doplňuje Ivan Wernisch důvody zneuznání.
Více než čtyřsetstránkovou publikaci Petrov vydal v osmi stech exemplářích. Wernisch upozorňuje, že ojedinělý projekt možná nezůstane sám. "S vydavatelem Martinem Pluháčkem jsme předběžně mluvili o pokračovaní. Podobně rozsáhlý druhý díl by si měl více všímat prozaiků. Půjde také o širší období od konce 18. století až do roku 1948," uvedl Wernisch.
 Kniha Ivana Wernische Zapadlo slunce za dnem, který nebyl |
