„Když vidíte nečinnost úřadů, je těžké jen sedět a přihlížet. Po chvíli si prostě řeknete, že se s tím pokusíte jako jednotlivec něco udělat,“ začíná své vyprávění Jeglík.
Absolvoval střední lesnickou školu, pak pracoval 10 let u policie. Svou základnu má v současnosti v Brně. Výčet aktivit, za kterými tento pětačtyřicetiletý muž stojí, je opravdu bohatý.
Spolek Prales dětem, jehož je předsedou, se především snaží vykupovat části deštného pralesa v okolí národního parku Gunung Leuser v severní části indonéského ostrova Sumatra. Mimo to koordinuje i projekt Blue Life, který v souostroví Pulau Banyak čistí pláže i mořskou vodu od odpadků, aby sem mořské želvy mohly v klidu připlouvat a klást vajíčka.
„Indonésii jsem si nevybral primárně. Kdyby mě zavála cesta do Afriky nebo Jižní Ameriky, kde jsou problémy podobné, tak věřím, že bych organizaci založil tam,“ svěřuje se.
Dobu od ledna do poloviny března tráví Milan Jeglík každý rok v Indonésii, kde jedná s úřady a s místními lidmi kvůli výkupu pralesa. Pak se vrací do Česka a dětem na školách přednáší o ekosystémech a ohrožených druzích. Na léto se obvykle vrací zpět na Sumatru. To vše podniká se svou přítelkyní.
Podvodníka musel z organizace vyšachovat
Letos ho navíc zaměstnává projekt Oko Země, který se snaží instalovat v přírodě fotopasti. „V současné době je máme hlavně na Sumatře, kde slouží k odhalení pytláků a sledování ohrožených druhů, ale čtyřiadvacet pastí se nachází i v Ugandě nebo Mosambiku,“ popisuje další aktivity Jeglík.
Pozemky s deštnými pralesy, které se spolku podaří vykoupit, jsou spravovány jako soukromá pralesní rezervace s názvem Green Life. Ta má nyní už přes sto hektarů.
„Nejradši bych byl, kdyby se s přírodou nedalo obchodovat. V takové době ale nežijeme, a pokud chceme přírodu chránit, je jedna z nejúčinnějších možností právě vykupovat části deštného pralesa,“ vysvětluje Jeglík.
Jedná se o složitý proces, jelikož jsou veškeré pozemky státní a lidé je mají pouze v pronájmu. Jeglík je dřív vykupoval ve spolupráci s Indonésanem Alim Ruslim, druhým zakladatelem rezervace. „Bohužel se přišlo na to, že při výkupech pozemků dělal finanční podvody, a museli jsme ho z organizace vyšachovat,“ vzpomíná Jeglík.
Zatímco výkup pozemků není úplně jednoduchý, přesvědčování vesničanů, to je jiná. „Spousta lidí zde pěstovala kaučuk, ale to se jim v posledních letech přestává finančně vyplácet. Navíc jsou některé plantáže obtížně přístupné, a tak je zemědělci opouštějí a sami nám je nabízejí k výkupu,“ vysvětluje Jeglík.
„Snad nás nepředběhnou klimatické změny“
Jelikož se rezervace Green Life nachází u národního parku, pomáhá ho zároveň chránit před pytláky, kteří se do něj tak dostávají mnohem obtížněji.
Pytláci jsou další problém, se kterým se pralesy v Indonésii potýkají. „Stále existuje obrovská poptávka po ohrožených druzích, ať už jsou to tygří kosti nebo kostěný zobák zoborožců,“ podotýká Jeglík.
Sám se zasadil o vznik protipytlácké hlídky, která působí v Green Life a podílí se i na monitoringu v národním parku Gunung Leuser. „V našem týmu máme i bývalé pytláky, kteří nás po odhalení požádali, zda by pro nás nemohli pracovat,“ popisuje zkušenost.
Jeglík se sám potýkal s nepochopením – proč jako Středoevropan vysvětluje místním lidem, co mají se svou zemí dělat? „Myslím si, že si neuvědomují, jak přírodu ničí. Je to i kvůli tomu, že nemají potřebné vzdělání. Když třeba vypálí les, jednají kvůli obživě, a už nevnímají, že se jedná o ekologický problém,“ uvažuje.
Současná společnost je podle něj nastavena ryze ekonomicky, a ochrana přírody není zisková. „Mým přáním je, abychom jednou předali celý projekt nastupující indonéské generaci, která bude pokračovat. Snad nás nepředběhnou klimatické změny,“ uzavírá Jeglík.
