Úspěšně podnikají tři roky. „Některé recepty máme po pradědečkovi a dalších příbuzných, přizpůsobené dnešním podmínkám. V původních receptech se totiž používalo hodně cukru, jedna ku jedné. Vyšli jsme vstříc době i zákazníkům,“ popisuje Bouda.
Přímo doma vyrábějí džemy, bezové sirupy, nakládají okurky a kozí rohy, letos poprvé vyzkoušeli i marmeládu z citrusů. Loni prodávali čtyřiačtyřicet druhů produktů, počet se ale každý rok mění - podle počasí a úrody. Ročně vyrobí asi 15 tisíc sklenic.
„Některé suroviny, hlavně meruňky, máme na zahradě u domu, ve kterém naše rodina bydlí od první republiky. Co jsme nezpracovali pro vlastní spotřebu, nosila služka na trh. Marmeládu jsem vařil s mamkou už jako malý a nakládat okurky byla moje práce, prý mi to šlo nejlíp,“ směje se Bouda. I jeho žena přičichla k výrobě marmelády už jako malé dítě.
Hroznových marmelád dvanáct druhů
Podnikání původně vzniklo jako recese. „Oba jsme byli zaměstnaní, ale pak se změnila situace a řešili jsme, co dál, tak jsme se na zavařování vrhli naplno,“ zmiňuje Boudová. Začátky byly náročné a manžele stály hodně bezesných nocí.
„Člověk neví, jestli to dělá správně, a nikde mu neporadí. Máte jen seznamy zákonů, a když ten telefonní seznam čtete popáté, zjistíte, že se vás týkají tři řádky. Než jsme dali dohromady papíry, trvalo nám to půl roku,“ vzpomíná Bouda.
Jen hroznových marmelád vyrábějí dvanáct druhů, objevují a zpracovávají i plodiny pro náš kraj typické, ale upadající pro svoji pracnost v zapomnění - mišpule, kdoule, moruše nebo jeřabiny.
Sezona už jim vypukla. „Začne to okurkami, meruňkami, na podzim hrozny. S tím skončíme na přelomu října a listopadu, pak máme dny, kdy jen etiketujeme a balíme, a to až do Vánoc. V lednu a únoru děláme výrobky z citrusů. V březnu a dubnu je volněji, ale to řešíme účetnictví, přemýšlíme nad novou sezonou a produkty,“ vysvětluje Bouda.
Povidla se vaří dvanáct hodin
Kolik času zabere výroba jedné várky, závisí na surovině. Třeba taková povidla se vaří dvanáct hodin. Moruše jsou náročné na otrhání, šípky zase na pasírování, stejně jako višně, které i nejvíc špiní a při vaření prskají. „Višně kupují i Znojemští, ačkoli tvoří jen hrstku našich zákazníků, protože při jejich zpracování zašpiníte celou kuchyň,“ dodává manželka. Když jsou hrozny, pracují i deset dnů šestnáct hodin denně v kuse.
Nepoužívají žádnou chemii ani želírovací cukry, chtějí se vyhnout všem „éčkům“. Dokonce používají vlastní koňské hnojivo z Popic. Na prvním místě je kvalita suroviny. „Potom vybrat jen to nejlepší, každá bobulka mi projde rukou, všechno je ručně přebrané a krájené. Vaříme ve speciálním kotli, kde teplota nepřesáhne sto stupňů, aby si výrobky zachovaly senzorické vlastnosti,“ zdůrazňuje Bouda.
Letos jsme dělali i džem z třešní s kávou a whisky
Největší konkurencí jim je domácí zavařování jako takové. „A pak hypermarkety s levnými džemy dobarvovanými řepou a nastavovanými jablky. My se soustřeďujeme na kvalitu,“ podotýkají.
Lidé by si měli zvyknout na sezonnost potravin: „Chtějí mít celý rok všechno a ve finále je to tak, že se odrůdy přizpůsobují lidem, ale mělo by to být naopak.“
Top výrobek ze své produkce vybrat nedokážou - každý se hodí na něco jiného. Do dortu džem z višní, do jogurtu kdoule, meruňková verze na palačinky.
„Letos jsme dělali i džem z třešní s kávou a whisky, jahody se šampaňským a vanilkou nebo hrušky s exotickým kořením. Někdo má zase rád kyselejší a dá si džem ze špendlíků,“ krčí rameny Bouda. „Já se vždycky ráda vracím k meruňce,“ doplňuje jeho žena.
Boudovi se těší i na nové výzvy, brousí si zuby třeba na hloh. „Ty malinké kuličky podobné borůvkám budou extrémní záležitost, ale zajímavá,“ očekávají. S otazníkem jsou zatím výrobky z lesních plodů, především proto, že se jim na Znojemsku kvůli suchu moc nedaří.
Ve vývoji je momentálně i okurkový sirup. Ideální na namíchání vinného střiku. Jejich výrobky mohli lidé ochutnat třeba na nedávných okurkových slavnostech ve Znojmě. Jinak přijímají objednávky e-mailem, nakupovat se dá i ve spřátelených e-shopech, ve vinotékách a penzionech.
