O vstup do EU požádala vláda Václava Klause už v lednu 1996 a postupně jsme museli splnit spoustu kritérií. Čeští politici si nakonec nechali tento krok posvětit v národním referendu. Pro vstup bylo tehdy 77,33 % z více než 4,5 milionu hlasujících lidí. Dnes je však podle průzkumu agentury Ipsos s naším členstvím spokojeno jen 47 % obyvatel. Proč se naše nadšení pro EU pomalu vytrácí? Čekali jsme od našeho členství něco jiného?
Hlavní motiv pro vstup byl bezesporu ekonomický a prestižní. Prostě být v dobrém klubu těch bohatých a úspěšných. Mnozí si to asi u nás představovali moc jednoduše. Že tím, jak vstupujeme na obrovský evropský trh, budou mít české ruce a hlavy okamžitě spoustu příležitostí. Že tu Evropu ohromíme a vyděláme na tom. Ale ono to bylo složitější. Ukázalo se, že kdo byl úspěšný už předtím tady, kdo měl rozhled, zkušenosti a hlavně kontakty, měl úspěch i v rámci EU. Ale bavíme-li se o takovém tom všeobecném očekávání, lidé si hned po revoluci také nechali namluvit, že do pár let doženeme a možná předeženeme Německo nebo alespoň Rakousko. A nestalo se to…
A ještě jeden zajímavý aspekt: mnozí si mysleli, že všechny ty smlouvy v EU budou rovnou platit i pro nově příchozí. Ukázalo se, že to tak není. Že si v rámci největšího rozšíření EU v historii (spolu s Českem vstoupilo 1. 5. 2004 do EU i dalších devět zemí: Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko, pozn. red.) musí starší členové jakoby přivyknout na ty nové, že je hned „nepustí ke stolu všech práv a výsad“. Vzájemně si začali nastavovat vůči sobě různá omezení, třeba co se týče ochrany pracovního trhu, dotací a podobně, a najednou z toho byla taková jedna velká čekárna se spoustou papírování.
My máme problém v tom, že vždycky vytvoříme nový byrokratický průmysl, který produkuje projekty pro projekty a dotace pro dotace. Pak se ty ohromné prostředky, co to všechno bude stát, ještě znásobí a přínos se naopak oslabí.
