Zelená sklapovací železa
Jeden letmý dotek, za chvilku druhý a klap! Stačí jediná desetina sekundy a moucha má svůj osud zpečetěný. Právě se zavřela smrtící zelená past.
Masožravá rostlina s příhodným názvem mucholapka podivná roste v Severní a Jižní Karolíně a je příbuzná našim rosnatkám. Svou kořist láká na sladký nektar vylučovaný u okrajů lapacích listů. Fungují přesně jako lovecká železa na medvědy a stejně jako ona se zavírají na principu pružiny.
Na rozdíl od kovové pasti však sklapovací list nevydrží zdaleka tolik. Stačí pět či šest sklapnutí naprázdno a odumírá bez užitku. A to si mucholapka nemůže dovolit. Proto má v záloze pojistný mechanismus – citlivé chloupky uvnitř pasti.
Mlsný hmyz musí podráždit aspoň dva v rozmezí několika sekund, aby past sklapla. Tak se rostlina vyhne tomu, aby jako blázen chytala dešťové kapky nebo nestravitelné smetí.
Navzdory úctyhodným schopnostem však mucholapka úplným rekordmanem není. Nástrahy bublinatek, které rostou i u nás, se zavřou za pouhou polovinu milisekundy.
Cudné listy
Rostliny dokonce dovedou uhýbat před býložravci. Jejich listy se při dotyku složí, aby nebyly pro hladové tlamy tak velkým lákadlem.
Není to sice tak bleskurychlé jako sklapování pastí masožravek, na rostlinné poměry je to však pořád tryskové tempo. Třeba taková citlivka stydlivá, známá také jako mimóza, zvládne svůj trik předvést, než byste napočítali do tří.
Způsob, jakým to dělá, se však od masožravých rostlin liší. Nepoužívá pružinový efekt, ale změny vnitřního tlaku v buňkách na bázi listů.
Pokojové rostliny umí hrát mrtvého brouka, lovit i střílet |
Obsahují velké množství vody, kterou při dotykovém podráždění „odčerpají“ ven. Díky tomu se scvrknou a celý list se složí. Mimóza se tak chrání i před nočním chladem. Večer listy sbalí a ráno zase rozloží.
Podobný způsob používá i karambola obecná, jejíž žluté plody jsou u nás k dostání pod názvem „star fruit“. Jen jí složení listů trvá asi dvacet sekund.
Zelená střelnice
Výstřely patří mezi nejrychlejší pohyby, což platí v našem i rostlinném světě. Nejrychlejším zeleným pistolníkem je přitom morušovník bílý, který střílí po potenciálních opylovačích pylová zrna.
Jeho květní tyčinky fungují jako miniaturní katapulty. Díky nim vyletuje pyl do vzduchu rychlostí kolem šesti set kilometrů za hodinu, což je přibližně polovina rychlosti zvuku. Celá akce je hotová za pětadvacet mikrosekund, což činí z morušovníku absolutního rekordmana rostlinného světa.
Rostliny nepotřebují vystřelovat jen pyl, ale také svá semena. Zajišťují tak, že dceřiné rostliny nevyrostou moc blízko sebe a nebudou se přetahovat o místo na slunci.
Exotické stromy hýčká jako své vlastní děti, jeden víc než druhý |
Pořádně nabito má například tykvice stříkavá ze severní Afriky a Středomoří, jejíž plody fungují jako stříkací pistolky. Postupně se v nich hromadí látka elaterinidin, až dosáhne tlaku téměř třiceti atmosfér, které už plod nedokáže udržet, takže z rostliny odpadne a semena se rozletí několik metrů daleko.
Enti na Zemi?
V Tolkienově Středozemi je možné všechno včetně kráčejících stromů, jak by jistě a s chutí, byť trochu rozvláčně potvrdil Ent Stromovous. Podobná věc se však možná děje i ve skutečné Střední Americe.
Předvádí ji palmě podobná sokratea obecná, která má dlouhé chůdovité kořeny. Podle některých představ se jí hodí v případě, že ji překotí padlý strom.
Pak jednoduše vyžene nové kořeny, vzpřímí se a původní vyvrácená část kmene uhnije. Sokratea tak v podstatě „odejde“ na lepší místo, jen jí to trvá asi rok. Podle jiných teorií však chůdovité kořeny pouze umožňují rychlejší růst a přidávají rostlině na stabilitě.
S větrem v zádech
„Pane učitel, vy jste študovanej člověk, dyk vy víte, že to uhlí nemá nožičky…“ Se stejnou omezující pravdou jako hrdinové filmu Sněženky a machři se musí vyrovnávat i celá řada rostlin. Jen ke svému pohybu nepotřebují pomoc líných údržbářů, ale větru.
S naprostou virtuozitou to předvádí například pouštní vraneček Selaginella lepidophylla příbuzný plavuním. Když vyschne, zkroutí se do pevné lehké kuličky.
Jestliže se do zdánlivě mrtvé rostliny opře vítr, rozběhne se po pláních amerického Texasu či Mexika jako oživlý míč. Jakmile však znovu zaprší, stane se „zázrak“. Vraneček ožije a začne normálně fungovat na tom místě, kam ho zrovna vítr zavál.
