Musel jsem začít u medvědů. V Kolíně opravdu mají dvě dřevěné sochy medvědů v pruhovaných tričkách z animovaného seriálu „Pojďte pane, budeme si hrát“ od Břetislava Pojara. Běžel vždycky v kině jako předfilm před nějakou delší pohádkou. První díl se jmenoval „Potkali se u Kolína“, ačkoli není zřejmé, proč zrovna u Kolína. Ale už jim to zůstalo.
V Kolíně mají v parku na Zálabí jednak pamětní desku na kameni, ale hlavně ty dvě sochy. Je tam ten protřelejší medvěd a pak ten naivní, který se od toho protřelejšího nechal vždycky okrást o bonbon. Ale asi ho nakonec chudák uhájil, protože v Kolíně je vytesán v parku právě s bonbonem. Kdo by to byl řekl, že medvědi se u Kolína potkali už v roce 1965, kdy seriál začal vznikat.
Kolín je zvláštní případ. Je to město, kde se objevují cenné památky na nečekaných místech a zase člověku unikají. Třeba zřícenina kostela Všech Svatých u nádraží. Prvně jsem ho viděl z vlaku, pak jsem šel k němu a zjistil jsem, že jsem v areálu lihovaru, ale asi to nevadilo, protože tam byla informační tabule. Kostel ovšem zůstal pořád za plotem, vrata byla zamčená a odnikud se k němu nešlo blíž dostat. Ale je to gotická zřícenina z roku 1300. Původně byl v osadě Hroby, protože rozrůstající se Kolín stojí na místě původních vesnic. Nakonec je ten kostel stejně nejlíp vidět z vlaku.
Problémem tohoto města je, že kromě pár ulic u chrámu nemá moc romantická zákoutí, ale jinak se může pochlubit třemi rozhlednami, katedrálou, zámkem, dvěma židovskými hřbitovy, synagogou a mohl bych pokračovat.
Při své předposlední návštěvě jsem se šel podívat do katedrály sv. Bartoloměje. V Česku jsou tisíce kostelů, ale opravdových gotických katedrál asi tolik, co bych spočítal na prstech jedné ruky. Část té kolínské stavěl architekt Chrámu sv. Víta Petr Parléř. Pan průvodce nám krásně ukazoval, která je ta Parléřova půlka (pravidelné kvádry) a která ta starší (lomové zdivo). U kostela najdete pod úrovní terénu malý zbytek brány. Ta je stará přes tisíc let.
Kostlivec z pěti různých lidí
Teprve od roku 2020 se může do kostnice naproti chrámu, zmenšeniny té sedlecké, což je obrovská turistická událost. Návštěvníky tam vítá kostlivec s kosou, on sám je ovšem složený z kostí pěti různých lidí. Nohy má moc dlouhé a čelisti taky veliké ku zbytku lebky.
Kolínský zámek za náměstím je nenápadný a sídlí v něm městský úřad, takže místo rytířského sálu a černé kuchyně si můžete vybrat mezi odborem životního prostředí a odborem výstavby. Ostatně „ve výstavbě“ je momentálně celý zámek, který se opravuje. Ale kdo se dobře dívá, tak tam jedno zachovalé kříslo renesančního paláce rozpozná. Ze Sokolské ulice jsou pak vidět dva zazděné portály bývalé městské brány. Zámek to musel být obrovský, protože částečně ustoupil výstavbě železnice, která není zas tak úplně blízko.
Pak jsem zašel na Kmochův ostrov, kde stojí „dětská“ rozhlednička zvaná Maják, a pak pokračoval k věži Práchovně. Vypadá trochu jako Černá věž v Chebu a vstupuje se do ní tak, že hodíte dvacetikorunovou minci do otvoru a otevře se masivní závora. Raději jsem si jí nechal zaseklou v poloze „otevřeno“, aby se věž nestala mou hladomornou. Shora je krásný výhled hlavně na panorama Kolína a na Labe, které se jako vidlice rozšiřuje právě před Kmochovým ostrovem.
Otáčím hlavu a vidím komín kolínské funkcionalistické elektrárny, kterou tak rádi fotili slavní prvorepublikoví fotografové Jaromír Funke a Eugen Wiškovký. Dříve byla natřená veselými barvami, byli na ní barevní motýli, ale už je přetřená. Funke vyfotil ten Kolín křivě, skoro mám z té fotky závrať, ale ten snímek se stal legendou.
Jeruzalém na Labi
Když jsem se v infocentru (mimochodem, Kolín se snaží, mají tu dvě) dočetl, že město se tituluje „Jeruzalém na Labi“, tak jsem si myslel, že je to trochu směšné. Ale pak jsem odvolal.
V Kolíně se zachovala jedna z nejstarších synagog u nás. Její počátky sahají do roku 1422. Je dokonale skrytá ve dvoře domu a chodí se k ní po zaplacení vstupného z infocentra. Uvnitř mají golema, vážně, v „životní“ velikosti, ale je úplně jiný než ten z Císařova pekaře. A když jsem seděl na galerii a díval se na barevná okna nad svatostánkem, byl to dokonale meditativní zážitek. Ještě mi utkvělo, že jejím mecenášem byl vídeňský podnikatel Samuel Oppenheimer, který se jmenuje jako ten oscarový film. Kdoví, jestli tam není nějaká souvislost.
Nejlepší kolínskou pointou je pak věc, kterou jsem zjistil, když jsem si tu chtěl koupit prvně v autobusu MHD jízdenku. V Kolíně mají od 1. ledna 2023 MHD zdarma. Všechna místa ve výletníku tak hravě objedete.
Kde jste ještě nebyliVíte, že pivovar U Fleků má muzeum? Znáte pomník nejstarší dopravní nehody, kde kočár „nepřizpůsobil rychlost“ a převrátil se? Víte, kde je Lechův kámen a proč kolem něj lidé skáčou po jedné noze se zadrženým dechem? Další kniha novináře Jakuba Pokorného se skládá částečně z článků z populární rubriky Český výletník, ale i textů zbrusu nových. Po Karolinu provedl autora rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, po zámku Osečany Matěj Stropnický s Danem Krejčíkem a o své trampské osadě Toronto mu vyprávěl ještě písničkář František Nedvěd. Čeká vás více než stovka pozvánek na výlety po Praze a středních Čechách. |