Hana Kusnjerová pochází z umělecké rodiny. Její otec byl operní zpěvák a matka baletka. Společně jí vštípili smysl pro disciplínu a touhu po dokonalosti. Po herectví vystudovala ještě produkci a věnovala se oběma profesím. V roce 2018 se jí narodila dcera Eliška.
„Změnilo se všechno. Jako každému. V mém případě vyplavaly na povrch pochyby o tom, jestli budu dostatečně dobrá matka. Mám tendenci zpochybňovat své schopnosti. A to bylo v kombinaci se strachem o dítě,“ vysvětluje herečka.
Učím se znovu žít, říká o panické poruše představitelka Valerie ze Zlaté labutě |
Do práce se vrátila brzy. Byla to starost navíc, ale zároveň ventil. „Pracovat jsem chtěla. Myslím, že jsem do určité míry utíkala od toho, co jsem zažívala doma,“ vysvětluje.
Její vztah s partnerem Martinem nebyl totiž po narození dítěte ideální. „Byla jsem hodně nešťastná a frustrovaná. Nebyla jsem v prostředí, ve kterém bych měla podporu. A byla jsem pod dalším tlakem, že bych měla být taková, jaká nejsem. Došla jsem k názoru, že partnera miluji, ale nedokážu s ním žít,“ vysvětlila.
Dohodli se proto na střídavé péči. Pak začala herečka mít problémy. „Měla jsem poměrně intenzivní neurózu. Nemohla jsem moc jíst, byla jsem taková pořád rozechvělá. Věděla jsem, že se mnou něco je, ale nevěděla jsem moc co,“ popisuje, co předcházelo panickým atakám, které se u ní začaly objevovat a nabíraly na intenzitě.
Panická atakaČasově ohraničená epizoda, která se objeví z pohledu pacienta náhle. Má rychlý nástup, je nepříjemná a člověka vyděsí. Příznaky jsou psychické i fyzické. Bušení srdce, pocit, že se nemohu nadechnout, strach z udušení, pocit na zvracení. |
„První přišla v den mých narozenin v noci, když jsem šla spát. U mě to bylo spuštění cyklu výčitek, myšlenek. Rozjede se vám klasický atakový mechanismus, kdy to tělo nějak reaguje,“ vzpomíná Kusnjerová.
„Sotva jsem z postele stihla doběhnout na záchod, začala jsem zvracet, nestíhala jsem se na tom záchodě obracet, protože to ze mě lítalo horem dolem, měla jsem zimnice, já to přirovnávám k otravě,“ popisuje herečka s tím, že panickou ataku měla denně třeba šest hodin vkuse, vážila 47 kilogramů a chtěla pak jen, aby ji někdo dal uspávadlo a ten hrozný stav vypnul.
Vrcholem bylo, že už nebyla schopná pečovat o dceru. „Domluvila jsem se s Martinem, řekla jsem mu, že nejsem fyzicky schopná se o dceru starat, což je pro rodiče hodně náročné si přiznat. Svolala jsem rodinnou poradu a oni mi řekli, že mě ve všem podpoří, pomohou Martinovi s Eliškou a že se to zařídí,“ vzpomíná.
Vyhledala pak i odbornou pomoc a ačkoli to původně chtěla zvládnout bez léků, nakonec na medikaci přistoupila. S psycholožkou se zároveň domluvily na režimu, domácí variantě tzv. denního stacionáře.
„Jsou to věci, které musíte dělat pravidelně denně. U mě ataky spouštělo i to, že jsem byla třeba hladová. Takže i když toho mám hodně v práci, tak dbát na to, abych jedla, dále péče o sebe ve smyslu vypínání hlavy tak, abych nepřijímala další informace, denně procházky, malování. Postupně v kombinaci s terapiemi jsem se tím týden po týdnu prokousala,“ vysvětluje herečka, jejíž povolání pravidelný režim v podstatě znemožňuje, ale snaží se výpadky kompenzovat.
Při panické atace máte pocit, že umíráte. Sedm rad, jak s ní bojovat |
„To je téma, které řeším třeba na terapiích, ta rovnováha, kde je mateřství, kde jste vy, kde je práce. Což si myslím, že má spousta pracujících matek,“ míní herečka.
Silnou ataku neměla už mnoho měsíců. „Ony chodí pořád a budou asi chodit do konce života. Ale naučila jsem se poznat spouštěče. Naučila jsem se s tím pracovat. Vím, že je to jen poplach v těle, úzkost, která se může rozplynout. Musím včas upřít myšlenky jinam, pomáhá mi třeba si opakovat text role,“ dodala.
