Až čtvrtina LGBT+ komunity se bojí, že jejich život nemá smysl, zjistil výzkum

Česko trpí epidemií duševních potíží, kterou přiživují války ve světě, odkaz covidu nebo střelba na filozofické fakultě v Praze. Ještě víc než většinovou populaci přitom psychické problémy sužují členy LGBT+ komunity, kteří čelí diskriminaci, stigmatizaci či nepřijetí okolí. Spolu s nimi se navíc trápí i jejich příbuzní a blízcí, vyplývá z dosud nejrobustnějšího výzkumu na toto téma.

Ten provedli vědci z Institutu pro psychologický výzkum (INPSY) Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, šetření se zúčastnilo přes 3 300 respondentů.

„Výzkum duševního zdraví LGBT+ osob je v Česku okrajovou záležitostí, přestože tvoří deset procent obyvatel. Tato populace je specifická a při psychologické péči by mohly být použity prostředky, které pro ni nejsou zcela vhodné,“ oznamuje hlavní autorka výzkumu Andrea Stašek.

Zjištění ukazují, že až 40 procent účastníků průzkumu se nachází ve velkém riziku depresivity, u některých skupin je to i víc než polovina. To se týká trans a nebinárních lidí, podobně jsou na tom i asexuálové a pansexuálové. O něco méně ohroženou skupinou jsou gayové a lesby, kterých je ohroženo 30 procent.

„Depresivita je spojená se zvýšenou osamělostí, ztrátou smyslu života a nízkou sebehodnotou. Nejnižší podporu okolí vnímají trans a nebinární lidé, pak i asexuálové,“ přibližuje Stašek, podle které 26 procent lidí z LGBT+ komunity má pocit, že jejich život nemá smysl.

Riziko se mění v závislosti na místě bydliště nebo socioekonomickém statusu. „Nejméně ohroženi jsou ti, kteří žijí ve společné domácnosti s partnerem, jsou starší pětadvaceti let a bydlí ve městě,“ podotýká Stašek.

Psychologům chybějí potřebné informace

Mezi respondenty patřil i Robin Blažke, který je transmaskulinní osobou. Identifikuje se jako nebinární, což znamená, že se neztotožňuje ani s jedním úředním pohlavím. Podstupuje však hormonální terapii, takže je na testosteronu. Od puberty čelil depresivním stavům, trpěl úzkostnou poruchou a několik let podstupoval psychoterapii.

„Psychické problémy nevznikly ze dne na den. Časem jsem se střetával s nepochopením ze strany okolí, ale i psychologů a terapeutů kvůli mé identitě. Vystřídal jsem čtyři a u všech jsem zažil odmítání a nesnášenlivost. Žádný z nich nebyl o mém problému dostatečně informovaný,“ sděluje Blažke, který podle svých slov už v raném dětství cítil, že je jiný.

Slovníček pojmů: kdo je kdo

• Gayové jsou nejčastěji muži, které přitahují jiní muži.
• Lesby jsou nejčastěji ženy, které přitahují jiné ženy.
• Bisexuální jsou lidé, které nejčastěji přitahují muži i ženy. Některé definice jsou širší a říkají, že jde o přitažlivost vůči dvěma a více genderům.
• Pansexuální jsou nejčastěji lidé, které přitahují ostatní nehledě na gender.
• Asexuální spektrum tvoří lidé, kteří nepociťují sexuální přitažlivost k osobám jakéhokoliv genderu nebo ji pociťují v relativně nižší míře či za specifických podmínek.
• Cisgender jsou lidé, jejichž subjektivní genderová identita je stejná, jako jim bylo připsáno při narození.
• Transgender jsou lidé, jejichž subjektivní genderová identita není stejná, jako jim bylo připsáno při narození.
• Nebinární jsou lidé, kteří se nepovažují výhradně ani za muže, ani za ženy.
• Queer je zastřešující označení pro menšinovou sexuální či genderovou identitu.
• Intersex je označení pro lidi, kteří se narodili se sadou pohlavních znaků, z nichž některé jsou typicky mužské a ženské.

Mezi hlavní cíle výzkumu patří také zvýšení povědomí a informovanosti psychologů. „Když přijde osoba z LGBT+ komunity s nějakým problémem, je dobré, když už tehdy je psycholog schopen si uvědomit, o co jde,“ říká Stašek.

S jejími slovy souhlasí psycholog Martin Štýber. „Jako odborníci v praxi nemůžeme dělat svou práci, dokud nemáme informace z vědeckých studií. Z naší zkušenosti nemůžeme usuzovat, že se tohle v populaci skutečně děje,“ uznává.

LGBT komunita je terčem útoků a politizace častěji, než si Češi myslí

Výzkum týmu INPSY se věnuje také postoji jiných než heterosexuálních lidí vůči vlastní identitě. „Zjednodušeně bychom mohli říci, že přijetí menšinové identity je těžké. Ale lidé jsou spíš rádi, že jsou, jací jsou, a neměnili by se. Se svou identitou se i přes strach svěřují. Neznamená to ale, že to nemá dopad na jejich duševní zdraví,“ upozorňuje Stašek. Podle ní je potřeba reagovat na měnící se potřeby společnosti.

9. srpna 2019