Od konce druhé světové války uplynuly více než dva roky, když na vídeňské Jižní nádraží dorazily první vlaky s válečnými zajatci vracejícími se ze Sovětského svazu. Na narvaném perónu vládla radost, ale i smutek a zoufalství. Rodiny vyhlížely své otce, bratry a syny vracející se ze Stalinovy říše.
Mezi vzlykajícími matkami a manželkami byl také šestadvacetiletý fotograf na volné noze Ernst Haas. Před válkou studoval medicínu, ale kvůli židovským předkům musel přestat. Místo toho se vrhl na focení.
Svému koníčku obětoval všechno, první fotoaparát značky Rolleiflex si pořídil výměnou za deset kilo margarínu. To bylo v poválečné bídě hotové jmění. V okolí nádraží hledal místo pro focení módní zakázky, když narazil na davy žen čekajících na nástupišti Jižního nádraží. Okamžitě zavětřil velký příběh.
„Lámalo to srdce. Nikdo nevěděl, kdo přijede a kdo ne. Převládalo napětí a ticho, dokud se první zajatci neobjevili jako na jevišti. Co se stalo pak, se dalo zachytit pouze fotoaparátem. Pracoval jsem jako smyslů zbavený... Scény štěstí ustupovaly momentům zklamání. Bylo nemožné to pochopit. Ženy zvedaly vybledlé fotografie příchozím v ústrety,“ vzpomínal fotograf.
Dlouhá cesta domů
Emotivní atmosféra byla pochopitelná. Sovětský svaz během druhé světové války zajal na 2,4 milionu Němců a přes milion vojáků z řad jiných evropských národů, které bojovaly po boku wehrmachtu. Režim Josifa Stalina ale nebyl na zacházení s tolika zajatci vybavený a statisíce jich zajetí nepřežily.
V roce 1943, kdy do sovětských rukou padalo stále více nepřátelských jednotek, se jejich úmrtnost pohybovala kolem 60 procent. O rok později se podmínky začaly poněkud zlepšovat, ale Sovětský svaz zajatce začal využívat jako levnou pracovní sílu. Po válce je repatrioval v nepravidelných intervalech a někteří se domů podívali až po Stalinově smrti.
Haasovy fotografie z vídeňského nádraží se poprvé objevily v rakouském magazínu Der Film s titulkem „Nechť se všichni vrátí domů!“. Světové pozornosti se dočkaly teprve v roce 1949, kdy se dostaly do rukou Warrena Trabanta, šéfredaktora časopisu Heute vydávaného v Německu a Rakousku americkou okupační správou.
„Když jsem spatřil první sérii fotografií, věděl jsem, že jsem narazil na génia. Pocítil jsem mrazení v zádech – zvláštní zážitek pro někoho, kdo se prokousal tisíci fotografií. Některé jsem ocenil, jiné na mne udělaly dojem, ale nikdy jsem nebyl skutečně nadšený, až do tohoto dne,“ řekl Trabant k Haasově práci.
Haasovy fotografie vyšly v magazínu Heute na čtyřech dvojstranách pod titulem „A ženy čekají...“. Série zdůrazňovala osud a úzkost čekajících žen, ale zároveň otevírala možnosti ztotožnění čtenáře s lidským utrpením, které způsobuje každá válka.
Vrcholem brilantní fotoreportáže je snímek neznámé starší ženy, jež drží fotografii pohřešovaného vojáka, zřejmě syna, zatímco kolem ní prochází usměvavý mladý navrátilec. Z fotky čiší bolest a smutek ženy, která se svého ztraceného dítěte možná už nikdy nedočká. Její stesk nikoho nezajímá, Rakousko chce na válku zapomenout.
Pomáhala jsi gestapu! Facka udavačce připomíná poválečnou spravedlnost |
„Starý řád symbolizovaný portrétem vojáka v uniformě wehrmachtu nahrazuje řád nový, který reprezentuje energický krok vracejícího se zajatce. Kráčí vpřed vstříc lepším zítřkům a odvrací se od minulosti,“ upozorňuje historik fotografie Ludger Derenthal. Snímek se tak často vykládá jako symbol potlačení nacistické minulosti Rakouska a neschopnosti převzít za ni zodpovědnost.
Haasovy fotografie válečných navrátilců vyvolaly vášnivou diskusi o morálních hranicích fotožurnalistiky. Podle některých kritiků také posloužily jako nástroj manipulace ve studené válce. Doprovodný text v magazínu Heute totiž zdůrazňuje především nedodržení Stalinova slibu o rychlé repatriaci zajatců, o rakouském podílu na válce však mlčí.
Pro Haase však bylo klíčové, že sérii vzápětí otiskl americký časopis Life. Série mu vynesla pozvání do renomované fotografické agentury Magnum, což představovalo počátek jeho úspěšné kariéry. Přestěhoval se do Ameriky a stal se průkopníkem barevné fotografie, na kterou se tehdy mnoho jeho kolegů dívalo s despektem.
V následujících letech fotil například pro magazíny Vogue, Look nebo Holiday. Velkou kariéru udělal v reklamě, pořídil jeden z prvních snímku pro legendární kampaň Marlboro Man. Uznání v uměleckých kruzích si vydobyl pozoruhodnými snímky života v New Yorku, které díky menší hloubce ostrosti, kontrastními barvami a delší expozici hraničí s abstraktní malbou.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Unavený Einstein jazyk vyplázl po večírku. Pak fotku posílal coby blahopřání Viděla jsem svou smrt. Röntgen manželce prosvítil ruku, paprsky X ji zděsily Rozsvítit temnotu. Fotka dětských horníků navždy změnila Ameriku Sloní noha v Černobylu. Sověti do smrtící hmoty stříleli kalašnikovem Tajemství slz Hitlerjugend. Brečícího vojáčka zvěčnil fotograf celebrit |
