Jmenoval se Hans-Georg Henke a bylo mu patnáct let. V jeho tváři stažené pláčem se zračí dvojí zoufalství. Zoufalství nacistického režimu, který v závěru prohrané války povolal do zbraně příslušníky Hitlerjugend, kteří ani nedosáhli maturity. A zoufalství obyčejných Němců indoktrinovaných představami o výjimečnosti své „árijské rasy“, kterým se před očima rozpadly sny o jejich tisícileté říši.
Přiznával to i sám Henke. O mnoho let později líčil, že ve chvíli pořízení fotky se mu před očima hroutil celý jeho svět. K protivzdušné sekci Luftwaffe se prý přidal z nouze, aby uživil rodinu. Otec, přesvědčený komunista, zemřel, když mu bylo devět. Matka o šest let později. Bylo jen na něm, aby se postaral o dva mladší bratry.
Ve východoněmeckém dokumentu Dva Němci z roku 1988 tvrdil, že v samém závěru války jeho jednotku poslali obsluhovat protiletadlové kanóny ráže 88 mm ve Štětíně. Rudá armáda je ale brzy zatlačila na západ do Rostocku.
Velitel se prý tehdy zeptal vojáků, zda by radši padli do amerického, či sovětského zajetí. Mladík se rozhodl vydat k americkým pozicím. „Jen jsem si snažil zachránit život. Při takovém ostřelování nic jiného nebylo možné,“ popisoval dramatický útěk, který údajně musel uskutečnit bosý, jen s hadry na nohou.
Sověti jej ale podle jeho výpovědi nakonec dopadli a 8. května zajali. V chaosu posledních dní války prý nepostřehl, kdo přesně jej vyfotil. Do konce svého života ale trval na tom, že snímek vznikl 1. května 1945 v Groß Lüsewitzu u Rostocku.
Taková je jeho verze. Autor snímku ale podává jiný příběh. John Florea, který dokumentoval postup amerických jednotek do nitra nacistické říše pro magazín Life, tvrdí, že fotka vznikla v Hesensku. Henke nepadl do rukou Sovětů, ale Američanů.
Fotograf z Ohia, který se před válkou specializoval na focení hollywoodských hvězd, pořídil několik snímků plačícího kluka. Jejich rozbor později rozmetal příběh vyprávěný v dokumentu Dva Němci. Záběry pozadí a samotné Floreovo svědectví odhalují, že mládenec nepadl do zajetí v Meklenbursku, ale ve vesnici Rechtenbach asi padesát kilometrů severně od Frankfurtu.
Sověti vztyčení vlajky nad Reichstagem sehráli, posloužil jim k tomu ubrus |
Místní potvrzují, že Florea skutečně vyfotil Henkeho v jejich vesnici. „Můj otec poprvé viděl slavný obrázek v roce 1970 na obálce časopisu pro mládež, který jsem měl na nočním stolku. Řekl, že plačící chlapec byl vyfotografován na našem dvoře 29. března 1945,“ prozradil německým novinám Giessener Allgemeine pastor Helmut Hofmann.
Podle jeho otce Fridricha Američané do vesnice přivedli asi třicet německých zajatců, včetně Henkeho. „Stále měl na sobě uniformu Luftwaffe, stál uprostřed našeho dvora, třásl se, fňukal a plakal. Najednou přišel americký oficír s fotoaparátem, klekl si před mladého vojáka a pořídil detailní záběr,“ uvedl Fridrich Hofmann.
Na Floreových dalších fotkách je také vidět, že Henke má boty. Nejspíš tedy nešel bos, jak tvrdil v dokumentu. Fotograf také zpochybnil i důvod jeho slz. Mladičký příslušník protiletecké obrany podle něj brečel jednoduše proto, že se bál a byl v šoku z boje.
Politické pozadí
Nabízí se přirozená otázka. Proč Henke říkal něco, co je v rozporu se zjevnými fakty? Odpověď je nutné hledal v politice. Henke po válce a rozdělení Německa následoval příklad svého otce a v NDR vstoupil do komunistické strany. Stal se členem policie, poté pracoval jako úředník, nakonec povýšil na správce nemocnice.
Komunistické vedení NDR nevěřilo těm, kteří se dostali do kontaktu s Američany. Příběh, že Henke padl do zajetí amerických vojáků, nevyhovoval oficiální ideologii líčící Rudou armádu jako v zásadě jedinou sílu zodpovědnou za porážku nacistického Německa.
Zavelel do útoku a padl. Nejslavnějšího rudoarmějce vyfotil rodák z Krymu |
Giessener Allgemeine poznamenávají, že dokument Dva Němci je ideologicky jasně poplatný době. Režisérka dokumentu tvrdí, že neměla důvod Henkemu nevěřit.
O přesných motivech bývalého příslušníka Hitlerjugend lze ale jen spekulovat. Až do své smrti v devětašedesáti letech v roce 1997 Henke nevysvětlil, proč se tak skálopevně držel své verze. Jeho žena o celé záležitosti odmítala mluvit.
Henkeho uslzená tvář tak jakoby nesla další rovinu zoufalství, kterou prožívali obyvatele zemí bývalého východního bloku. Zoufalství z vědomí krutého obratu dějin, kdy jeden totalitární systém vystřídal jiný.
Z Hollywoodu do války a zpět
Neméně zajímavý je ovšem i příběh Johna Florey. Syn imigrantů z Rumunska se rozhodl opustit výnosné místo v Hollywoodu ve chvíli, kdy Japonci napadli Pear Harbor. S americkou armádou prošel Pacifik, fotil například bitvu o atol Tarawa nebo porážku australských jednotek u Rabaulu.
Po invazi do Normandie postupoval s americkými jednotkami do Evropy, dokumentoval bitvu v Ardenách i osvobozování koncentračních a zajateckých táborů. Fotky živoucích kostlivců na něj udělaly zásadní dojem a tak tlačil na editory LIFE, aby jim dali větší prostor.
„V Limburgu jsme objevili zajatecký tábor... Chtěli po mně jídlo, které jsem ale neměl. Měl jsem s sebou ale balíček bonbonů. Řadili se do fronty a já jim říkal: ‚Chlapi, to je všechno, co mám.‘ Každému z nich jsem dal jeden, ale pak mi začaly docházet, tak jsem je začal lámat napůl,“ vzpomínal na později na setkání s podvyživenými americkými zajatci.
Na rozdíl od jiných slavných kolegů se po válce vrátil k focení celebrit. Před objektivem mu stála například Marilyn Monroe a další hollywoodské hvězdy, Florea si nakonec sám stoupl za kameru a v 80. letech udělal slušnou kariéru v televizi. Jako režisér je podepsán pod několika díly MacGyvera, Mission Impossible nebo seriálu The Dukes of Hazzard.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: „I rybičky se ho bojí.“ Paroubek svůj slavný portrét považuje za podraz Prokletý parník. Geniálnímu inženýrovi zlomilo srdce jeho ocelové děcko Prsa se jí vyvalí na stůl, bála se Lorenová. Definovala pohled úkosem Jak vyfotit potápěče. „Francouzský Cimrman“ vynalezl podvodní blesk Jakpak se jmenuješ, ptal se jí Masaryk. Holčička ze známky dodnes žije v USA |
