A znovu, znovu a znovu. Nekonečně dlouho vyvolávali v sobotu sparťanští ultras trenéra, který se vzápětí odpojil z chumlu a šel zpátky: zatleskat a poklonit se.
Možná si taky chtěl aspoň na chvíli sám vychutnat, co dokázal.
Srazit rivalskou Slavii doma na Letné, v zápase, který dost pravděpodobně rozsekl boj o fotbalový titul, a ještě díky penaltě v nastaveném čase, podle všeho správně nařízené?
Tak nějak vypadá sparťanský vrchol blaha.
Rozdíl v porovnání s mnohými je v tom, že u Priskeho nejsou emoce jen trapnou maskou, která má překrýt vnitřní bezradnost, což byl ve Spartě třeba případ italského experimentátora Stramaccioniho.