Už jste si uvědomili, jaký úspěch to pro český baseball byl?
Ano, hlavně potom, co jsme se vrátili do Česka. Ohlasy byly obrovské, a to nejen z naší baseballové komunity, ale i od ostatních lidí. Když jsem byl na předávání ankety Sokol roku, tak si mě tam odchytávali neznámí lidé a říkali, že kvůli našim zápasům vstávali ve čtyři ráno a podobně. Postupně nám došlo, že jsme v Japonsku udělali asi nějaký úspěch.
Však si toho všiml i premiér Petr Fiala a pozval vás k sobě.
To bylo další velké ocenění naší práce, protože premiér si většinou zve sportovce, kteří něco vyhrají či přivezou medaile. My jsme byli asi první, co nic nepřivezli a byli u premiéra. (směje se)
Český národní tým sice ze základní skupiny nepostoupil, ale díky jedné výhře nad Čínou se kvalifikoval na další WBC za čtyři roky. Berete i vy japonskou misi jako úspěšnou?
Určitě. Jeli jsme tam s tím, že chceme vyhrát jeden zápas právě s Čínou, což se povedlo. Pak nám spadl kámen ze srdce. Samozřejmě po vítězství jsme chtěli další, to bohužel nepřišlo. Ale i tak si myslím, že jsme tam žádnou ostudu neudělali.
Martin Mužík v prvním utkání na turnaji World Baseball Classic proti Číně.
I s Japonskem, favoritem a pozdějším vítězem celého turnaje, jste hráli dobrý zápas.
Přesně tak. Nedostali jsme od nich žádný kotel, drželi jsme s Japonci krok. Kdyby se všechno sešlo, mohli jsme porazit Austrálii, takže jsme byli po porážce smutní. Ale s odstupem času musím říct, že to úspěch byl.
A asi i velký zážitek, ne?
Byl. Cítili jsme se ty dva týdny jako profesionálové. A všichni jsme si vlastně splnili náš dětský sen, když si představujete, jak hrajete za tým z MLB (nejprestižnější a plně profesionální soutěž v Severní Americe). Bylo to opravdu krásné. A další věc jsou narvané stadiony, kdy vylezete na hřiště a tam je čtyřicet tisíc diváků a fandí.
Český národní tým však tvoří amatéři. Byli jste na turnaji jediným takovým týmem. Hrají v něm studenti, lékaři, hasiči a další lidé nejrůznějších profesí. Jak je složité se dát dohromady například na zápasy či tréninky?
Máme ten sport hrozně rádi a dost mu obětujeme. My s baseballem vlastně žijeme. Reprezentační trenéři se snaží plánovat tréninky tak, aby byly třeba na dva dny jednou za měsíc. Je jasné, že někteří kluci nemohou, protože mají třeba služby a podobně. Pak si to vynahrazují jindy. Mám k tomu z Japonska docela vtipnou poznámku.
Mužík rozpoutal českou baseballovou euforii: O tom jsem snil v pokojíčku |
Povídejte.
Jeden z japonských pálkařů se dostal na metu a tam se mě ptal: Ty jsi ten doktor? Já mu říkal, že ne, že to je náš trenér, já jsem správce. Na tom bylo vtipné to, že ti kluci, kteří hrají baseball profesionálně, měli v povědomí, že jsme se tam dostali a zároveň každý z nás ještě musí chodit do práce.
Vy pracujete na Hluboké jako správce hřiště a celého volnočasového areálu. Do toho hrajete. Jak je to pro vás těžké?
A to si vezměte, že někteří hráči s tím ještě musí skloubit rodinu, děti a dovolené. Proto i chápu, proč tito kluci chtějí hrát méně zápasů nebo mít o víkendu prostě volno. Já jsem nedávno strávil šest měsíců v Austrálii, kde jsem hrál baseball, sezonu předtím jsem hrál na Hluboké a teď vlastně také navazuji další sezonu v naší extralize. Takže i pro mě toho sportu začíná být hodně. A když se vám nedaří, tak vám ten baseball leze krkem. Snažím se s tím bojovat, ale už se to snad srovnává.
Ještě se vraťme do Tokia. Vy jste v utkání s Čínou předvedl parádní homerun, tedy odpal za hranici hřiště. Díky tomu jste vyhráli. Věděl jste už hned při odpalu, že vám to tak sedne, poznáte to dopředu?
To víme hned. Spoluhráči se dostali na mety a my prohrávali o bod. Pro sebe jsem si říkal, že musím ten bod nějakým způsobem dotlačit. Zase na mě šel nový nadhazovač, tak jsem švihnul a už jsem věděl, že to je homerun. I proto jsem mety dlouho obcházel a sledoval balon. I teď mnou projíždí husina, odpal si občas i pustím na videu, kde je záběr i na mamku, jak brečí. O to byl celý turnaj hezčí.
Na vašem domácím hřišti na Hluboké končí míčky po homerunech na cyklostezce a možná i za ní v řece. Už se vám takový povedl?
Jednou a opravdu balon skončil až ve vodě. Ono se to nezdá, máme velké hřiště. Od odpaliště až dozadu ke stromům u stezky je to nějakých sto dvacet, sto třicet metrů. Takže to není tak lehké, jak se může zdát. Je to tu spíš rarita.
 |
Jak zatím hodnotíte aktuální extraligovou sezonu z pohledu týmu Sokola?
Jak sám říkám, jsme zpátky v realitě. Ze začátku nám moc nevycházelo počasí, museli jsme některé zápasy dohrávat. Povedlo se nám o jednom víkendu třikrát porazit úřadující mistry republiky Draky z Brna. Aktuálně jsme třetí, což je pro nás parádní. Máme v týmu hodně mladých kluků, které chceme obehrávat, aby to tu za pár let táhli. Já jsem zatím relativně spokojený, i když sezona je ještě dlouhá. Doufejme, že se letos už dostaneme do play off.
Jak to bude s vámi osobně? Sezonu dohrajete za Hlubokou?
Uvidíme. Rád bych zase letět do Austrálie. Ale uvidím, kolik toho budu mít odehráno, a netuším, jestli zvládnu dvě sezony po sobě v plném zápřahu. Když to nevyjde, vadit mi to až tolik nebude, rád pomohu u nás klukům v zimní přípravě.
Vaše plány do budoucna jsou spojené s baseballem?
Chci ho hrát, dokud to půjde. Do pětatřiceti, do pětačtyřiceti? To se teprve uvidí. Určitě bych rád jel na další WBC, pokud mi to zdraví dovolí. Ale už teď v září na nás například čeká mistrovství Evropy, které se bude hrát doma v Česku.
