Jak bolí nohy po Flandrech?
Stejně jako zbytek těla včetně hlavy.
Hlavy?
Jo, ta bolí z toho stresu i z řevu diváků po celý den.
Byly pro vás letošní Flandry jiné tím, že jste do nich nevstupoval jeden z lídrů týmu, ale startoval jste s jinými úkoly?
Už loni to bylo pro mě hodně podobné, i když tehdy jsem se cítil lépe než letos. Ale i tak jsem se snažil jet začátek závodu a potom i nejtěžší úseky vepředu, takže jsem se tam i s Michaelem Matthewsem držel. Tudíž má příprava na tyhle úseky byla stejná, jako kdybych na ně najížděl v roli lídra.
Šlo o nejrychlejší ročník v historii. Vnímal jste od startu ten kvapík?
Jo a ještě teď ho cítím (rozhovor probíhal v pondělí odpoledne). Přitom jsem dojel do cíle 14 minut za vítězem. První únik ujel teprve po 120 kilometrech a už v tu chvíli bylo jasné, že půjde o jedny z nejrychlejších Flander. Po startu vždy existují dvě možnosti: buď ujede hned první nebo druhý únik a vše se pak zklidní, nebo se bude dlouho tvrdě závodit, než se únik konečně zrodí, třeba i hodinu. A tentokrát to trvalo dokonce až 120 kilometrů.
Což nebývá na Flandrech obvyklé.
Vzpomínám si, že při jednom ročníku jsme s Quick-Stepem také chtěli nechat závod běžet co nejdál, protože jsme čekali, že žádný další tým nám ho nepomůže kontrolovat. Proto jsme tehdy povolili první únik až po stovce kilometrů, aby se balík co nejvíc unavil. Zato ve většině dalších ročníků, které jsem absolvoval, se únik povedl už po 30 nebo 40 kilometrech. Aby vznikl až po 120 kilometrech, jsem v posledních deseti letech nezažil.
Hektično první poloviny závodu navíc vystupňovaly hromadné pády. Kde jste se při nich pohyboval?
Stres panoval hned po začátku. Jeden kruhový objezd jsme najeli špatně, ocitli jsme se trochu vzadu a byl tam s námi i van der Poel. Sportovní ředitelé DSM a Bahrainu vzápětí řekli svým jezdcům: Hele, bude foukat bočák, mohli byste podržet v pelotonu vysoké tempo, když jsou tak velká jména vzadu. Van Aert ještě doskočil dopředu na poslední chvíli, zato před námi se to naopak rozdělilo. Dvacet kiláků jsme tu ztrátu museli dojíždět, zatímco balík jel furt 50 až 55 km/h. A záhy se zrodil další pád, zase se to na kruhovém objezdu pořádně zašpuntovalo, vzadu zůstal i Pogačar a my jsme opět likvidovali díru.
Načež došlo k největšímu karambolu, který způsobil Polák Maciejuk z Bahrainu.
Blížili jsme se na první Kwaremont, což je vždycky stres, protože se každý snaží dostat dopředu. Po stranách jsou tam místa vedle silnice, kudy se dá jet, ten kluk z Bahrainu se tudy snažil dostat dopředu, ale spadnul do louže a vzápětí rozstřelil balík. Já tou skrumáží projel jen s dobrzděním nohou na zemi, zato tři naši kluci tam lehli. Počkal jsme na Matthewse a zase jsme spolu ztrátu dojeli. Jenže při všech takových stíhačkách jsme pálili kalorie navíc.
DQ for Filip Maciejuk after risky manoeuvre causes huge crash in the Tour of Flanders peloton. #rvv
https://t.co/X2llmep8t7 https://t.co/MKInyxBJFZ
Za zavinění hromadného pádu byl Maciejuk diskvalifikovaný. Zcela po právu, že?
Určitě. Závodníci by navíc měli být vyloučeni i tehdy, když jedou po cyklostezce nebo po parkovišti vedle silnice. A on se tam tím svým manévrem dostal. Měl v tu chvíli přibrzdit a vrátit se na silnici, což neudělal. Podle mě by mělo být takových diskvalifikací víc. Když UCI zavedlo tohle pravidlo, za jeho porušení se měly nejprve rozdávat pokuty, ale podle další úpravy má rovnou docházet k diskvalifikacím. První rok se ještě na dodržování těchto nových předpisů dost dohlíželo, ale poslední dobou mi přišlo, že rozhodčí zase trochu povolili, čehož každý trochu využívá.
Tour of Flanders: Alaphilippe, Sagan, Stuyven crash hard, Wellens abandons in massive pileup https://t.co/E62xW450Ek https://t.co/tws0ZkCZl5
Lídr vašeho týmu Matthews později vzdal. Co se stalo?
Lehnul za Koppenbergem. Přitom se mu předtím jelo dobře, možná mohl být ve skupince s van Aertem a skončit v první desítce. Jenže ve sjezdu mu ustřelil předek kola na louži na silnici.
A je v pořádku?
Ještě ho čeká jedna kontrola, ale snad ano. Když jsem po závodě přišel do našeho autobusu a viděl, jak spousta kluků z týmu vypadá, měl jsem o ně po všech těch pádech docela strach. Vypadali, jako by se vrátili odněkud z fronty. Všichni ovázaní, potlučení, ledovali si zranění, byli vyřízení fyzicky i psychicky.
Vy jste se v popředí závodu držel do kdy?
Odpadl jsem na kostkovém úseku před Mollenbergem. Zatočil jsem na něj na zhruba 30. pozici, ale zase došlo ke dvěma pádům, musel jsem přibrzdit a hned se přede mnou udělala v balíku díra. Ještě jsem ji zacelil, ale jakmile začalo Pogačarovo UAE spurtovat od spodku Kwaremontu, závod pro mě v podstatě skončil.
Co teď bude s vaší formou? Situace je podobná minulé sezoně, kdy jste se velmi dlouho vzpamatovával z postcovidu. Letos jste byl plný energie při úvodním etapovém závodě v Saúdské Arábii, potom jste však znovu chytnul covid a od té doby se do formy snažíte dostat.
Bohužel. Už to trvá dlouho. Když jsem měl po návratu ze Saudské Arábie covid, přišel jsem tím o následující vysokohorské soustředění a zhruba deset tréninkových dnů, což je znát. Vjel jsem tím pádem do sezony s tréninkovým mankem a nemohu se stále do toho dostat. Jdu ze závodu do závodu a nedá se s tím nic moc dělat, jen doufat, že bych se mohl se štěstím dostat do dobrého úniku. Třeba do takového, v jakém v neděli odjeli Pedersen a Asgreen. Jenže na to potřebujete mít dostatečně dobré nohy. A já je zatím nemám. Dost mě to mrzí, sliboval jsem si od letoška víc.
Je to přece jen lepší než loni? Tehdy vás postcovid trápil nejméně dva měsíce.
Loni, když mě covid chytl na etapách Kolem Norska (v květnu, navíc po předchozím březnovém jiném onemocnění), vzpamatovával jsem se z něj vážně dlouho. Letos jsem ho měl jen s mírnými symptomy a po pěti dnech jsem byl zpátky na kole, ale začínal jsem se rozjíždět pomalu a po jediném opravdu kvalitním tréninku jsem už šel na start na Omloopu.
Viděno s odstupem času, nebylo to příliš brzy?
Asi to byla chyba, měl jsem zahajovací klasikářský víkend spíš vynechat a připravovat se ještě nějaký čas na Mallorce. Ale na druhou stranu jsem se i těšil na start s novým týmem, proto jsme se nakonec rozhodli, že pojedu. Čekal jsem, že nejpozději po březnovém etapáku Tirreno - Adriatico půjde má výkonnost zase nahoru, ale zatím se to neděje.
Co dál? Dojedete klasiky a po nich si naordinujete tréninkový kemp ve vysokých horách?
Tak nějak by to mělo vypadat. Ve středu jedu Scheldeprijs s Dylanem Groenewegenem, v neděli Paříž - Roubaix a potom ještě Amstel. Pak si dám týden volno a po něm se znovu vrhnu do tréninku, abych dobře fungoval aspoň v druhé půlce sezony.
Tour je pořád ve hře?
Ano. Dostat se na ni po letech, kdy mi unikala, je pro mě velkým cílem a motivací. Tým mi věří a chce mě na Tour mít a tohle vědomí mi pomáhá, abych tomu dal všechno. Ale těžko říct, jak vše nakonec bude.
Obáváte se, zda pro ni budete mít dostatečnou výkonnost?
Vrtá mi teď v hlavě, jestli se do toho opravdu zase dostanu. Poslední tři roky jsem pořádně nezávodil, třeba loni jsem nejel žádnou Grand Tour, ani delší těžší etapový závod, jakým je Dauphiné nebo Švýcarsko. Letos jsem pak na Tirrenu cítil, že mé tělo už takhle dlouhým etapákům odvyklo. Od Vuelty 2021 nemám na kontě ani jednu Grand Tour a ty dávky mi chybí, takové nikde nenatrénujete.
Vaše šance na Tour přitom zvyšuje fakt, že si o vaši pomoc před sezonou osobně řekl Michael Matthews a podle týmu můžete být platný i Dylanu Groenewegenovi ve sprintech.
Toho si moc vážím, že tým ve mě vkládá takovou důvěru. Vzali mě asi i kvůli mým zkušenostem. Zatím mě trápí, že na klasikách je mohu našim mladým klukům rozdávat před závodem nebo po něm, ale nedokážu se udržet v první skupině až do finále závodu a radit při tom ostatním, když bojuju sám se sebou, abych zůstal v balíku.
