Průměrná rychlost 44,083 km/h, se kterou cyklisté 273,4 kilometru dlouhý závod absolvovali, byla tou nejvyšší ze všech sto sedmi ročníků.
Zároveň se Slovinec Tadej Pogačar svým vítězstvím zařadil po bok Louisona Bobeta a Eddyho Merckxe, jediných vítězů Tour de France, kteří dokázali stejně jako on opanovat i „Ronde“.
Pogačar ve stopách Merckxe. Kdy se odhodlá i na utrpení a bolest v Pekle? |
A i když maximum české cyklistiky – osmé místo Zdeňka Štybara v ročníku 2016 – zůstalo v neděli neohroženo, přinesl závod pozitivní zprávu i pro české fanoušky. O naději do budoucna.
Mathias Vacek Nejlepší z Čechů
Je mu teprve dvacet let a na jednom z nejslavnějších závodů silničního kalendáře debutoval. To ovšem Matthiasi Vackovi nezabránilo v tom, aby se v dresu týmu Trek-Segafredo ukazoval hned od začátku závodu na předních pozicích.
„Snažil jsem se dostat do úniku, ale nepustili mě,“ vyprávěl po závodě.
Držel se na čele, svou aktivitou spoluvytvářel závod. „Z hlediska wattů to bylo nejlepších devadesát minut v mém životě,“ pochvaloval si mladý Čech.
@rondevanvlaanderenofficial ✅
Cobbles - Mud - Big crouds of fans - steep climbs and of course full gas racing !
Hardest and biggest Race for me so far but also a unfogettable experience .
Super Team Work from the @treksegafredo squad and Congrats to @pedersen__mads taking after a superb Ride !
#keepitgoing #nevergiveup
Thanks for support
@aej_allsports @sportegy.cz
Jenže frenetický úvod si začal vybírat svou daň. „Já snad ani nedojedu do cíle,“ říkal si později. Síly mu nakonec stačily na 65. místo, což znamenalo nejlepší výsledek z trojice Čechů na startu.
Kvůli umístění ale Vacek na Ronde nepřijel.
„Neděle byla o zkušenostech. Už vím, co mě čeká do budoucna. Tady je výhodou znát místní silnice, vědět, kdy být vepředu,“ uvědomoval si, že při své premiéře se musel především rozkoukávat.
Pády, drama a fantastický Slovinec. Pogačar ovládl závod Kolem Flander |
Lídr jeho týmu Mads Pedersen se už na Flandrech dávno rozkoukal, a i proto mohl v cíli slavit třetí místo, když udolal ve spurtu Wouta van Aerta.
„V týmu panuje velká spokojenost,“ radoval se Vacek a ze svého nenaplněného cíle v podobě účasti v úniku si hlavu nedělal.
„To k tomu patří, zkusím únik zase příště,“ slíbil.
Filip Maciejuk Největší hříšník
Třiadvacetiletý Polák jel na Ronde jako kvalitní pomocník v sestavě týmu Bahrain Victorious. Stáj na jeho práci spoléhala téměř ve většině jarních jednorázovek, a také tentokrát měl své úkoly.
Nepatřilo k nim však sražení skoro půlky startovního pole na zem.
Do cíle zbývalo 140 kilometrů, když se peloton roztáhl přes celou šířku silnice, ale žádný jezdec Bahrainu v přední řadě nejel. Maciejuk se proto vydal vpřed, zvolil ale stopu po krajnici vozovky. Vyjetí mimo silnici je sice podle pravidel oficiálně zakázané, pro většinu závodníků je to ale běžný (a většinou tolerovaný) způsob, jak se rychle dostat na špici balíku.
Tentokrát se ukázalo, proč by se cyklisté měli zkracování cesty mimo vozovku vyhýbat. Maciejuk vjel na trávník, který byl po víkendových deštích nacucán vodou, část jeho kola se propadlo do kaluže, a Polák nad ním ztratil kontrolu.
Nekontrolovaně vjel zpět do silnice, opřel se o jezdce z týmu UAE… a gravitace společně s rychlostí udělaly své.
Maciejuk své zakolísání vyrovnal, otočil se a spatřil zkázu. Za závodníkem z UAE šli dolů další a další cyklisté, až se uprostřed silnice vytvořila jedna velká valná hromada.
Viníka Maciejuka vzápětí diskvalifikovali, ten okamžitě na svém Twitteru za karambol omluvil.
I’m really sorry for my mistake and causing the crash today. I hope all those involved are in good health and safe.This should not happen and was a big error in my judgement.
Jenže už nemohl odčinit, co jeho zakolísání způsobilo:
Tim Wellens, jeden z hlavních Pogačarových mužů v UAE, zlomená klíční kost.
Ben Turner, naděje Ineosu, zlomená vřetenní kost v levé ruce.
A Peter Sagan, šampion ročníku 2016, který měl prožívat dojemné loučení se závodem, se tolik potloukl, že musel záhy odstoupit.
Wout van Aert Nejzklamanější z favoritů
Jako by byla vlámská klasika domácímu cyklistovi zapovězena.
Nejlépe se mu vydařil ročník 2020 v netradičním podzimním termínu, kdy ho na cílové pásce předstihl pouze jeho věčný rival Mathieu van der Poel. Zatímco Nizozemec si ale připsal loni další vítězství a v neděli dojel za Pogačarem druhý, van Aert už další takhle povedený závod nezajel.
Loni těsně před startem účast zrušil, letos byl po právu řazen mezi trio největších favoritů. Vždyť před týdnem se mu podařilo na klasice E3 v Harelbeke porazit van der Poela i Pogačara a o dva dny později po exhibičním vystoupení na Gent-Wevelgem přenechal vítězství svému parťákovi Christophu Laportovi.
Chceš vyhrát? Jasně. Jak Jumbo dominuje a van Aert přenechává triumfy |
V neděli se dlouho vyhýbal všem problémům. Jeho protivníci v první polovině zaspali na konci pelotonu, a když pak došlo k dělení pole, museli vynaložit mnoho úsilí, aby se dostali zase do popředí. Van Aert se takovým chybám vyvaroval a šetřil síly.
Jenže pak přišla demoliční koule v podobě Maciejuka a Belgičan se musel zvedat ze země. Ze šrámu na koleni mu tekla krev, přesto zachytil Pogačarův útok 55 kilometrů před cílem.
Až na ten van der Poelův ve stoupání Kruisberg odpovědět nedokázal.
„Mathieův nástup mě trochu překvapil. Nejspíš jsem se příliš zaobíral tím, co přijde poté,“ hledal důvody svého zaváhání. „Nohy promluvily. Když jsem se s nimi nedokázal udržet tam, nedokázal bych to ani na Oude Kwaremont,“ přiznal.
Dva největší rivalové se mu tak ztráceli z dohledu a spolu s nimi i naděje na vítězství. Byl odsouzený k osmadvacetikilometrové stíhačce o třetí místo.
A ani to nakonec nezískal.
„Přijel jsem sem vyhrát. Ale nebylo mi to souzeno,“ litoval.
Chuť si může spravit už tuto neděli na kostkách do Roubaix.
