Co se vám nyní honí hlavou?
Že jsem třetí. Že je to fantastické… (smích). Do poslední chvíle jsem vlastně ale ani nebyla dojatá, pořád jsem v to nedoufala.
Kdy jste si uvědomila, že máte první velkou seniorskou medaili?
Až když za mnou přiběhli plačící rodiče, pak za mnou přiběhl i Ondra (sedmibojař a přítel Kopecký). Musí se soustředit na další den, ale stejně počkal a přál mi. To mě úplně dojalo, sundalo a uvědomila jsem si, že jsem třetí.
Váš přítel vedle vás v rámci sedmiboje skákal ve výškařském sektoru. Sledovali jste se?
Sledovali. Oba jsme se na to těšili. Hrozně mě mrzí, že se Ondrovi výška nepovedla (výkonem 192 centimetrů v ní skončil poslední). Na druhou stranu to ale bylo i těžké. Jste tam sami za sebe, bojujete o svůj výsledek, jenže zároveň po očku sledujete partnera.
2. DEN HME: Tyčkařka Švábíková vybojovala bronz, Krsek a Vondrová pátí |
Po ne tolik vydařené kvalifikaci jste říkala, že finále bude úplně o něčem jiném. To se vám potvrdilo, že? Předváděla jste úplně jiný projev.
Přesně tak. Jsou to dva úplně odlišné závody. Kvalifikace je podle mě o dost těžší než finále. Finále si můžete užívat. I když i v něm se samozřejmě musíte soustředit. S tím jsem teda zprvu měla trochu problém…
Jak to?
Měla jsem totiž úplně marné rozcvičení. Neudělala jsem ani jeden pořádný skok a vůbec nevěděla, co mám od sebe čekat. Snažila jsem se ale zkoncentrovat, přehrát si v hlavě, co mám dělat, a nakonec se to podařilo.
Nemohla v tom hrát roli i nervozita?
Když jsem jela z hotelu do haly, tak jsem nervózní vůbec nebyla. Cítila jsem se tak trochu nijak. Nervózní jsem začala být až právě při rozcvičení. V závodě jsem se ale chytla. Hodně mi pomohlo, když jsem napoprvé skočila 460. Začala jsem si věřit a pak už to šlo samo.
Amálie Švábíková na atletickém HME v Istanbulu.
Byla jste v takovém laufu, že jste si myslela i na 475 centimetrů?
Musím říct, že jo. Bohužel jsme před touto výškou měly velkou pauzu, protože jim něco nefungovalo. Strašně dlouho trvalo, než ji zvedli. S holkami jsme se musely dokonce rozběhávat. Myslím, že to zapříčinilo, že ani ony neskákaly první pokusy na 475. Já jsem se do toho zase dostala až při třetím skoku. Kdybych takový měla jako první, tak by se s tím možná dalo pracovat, takhle ale ne. Ani mě to ale nemrzí, 470 je krásných. Je důležité, že v celé sezoně skáču takto vysoko a jsem stabilní.
Už máte vymyšlené místo na medaili?
Všechny mám u nás v garáži, máme tam takový velký prostor. Uvidím ale, jestli ji dám tam, nebo někam do baráku.
A o oslavách jste přemýšlela? Vypuknou už v sobotu, nebo počkáte až na zítřek, kdy vašemu příteli skončí sedmiboj?
Určitě počkám. Chci, aby se soustředil sám na sebe a aby se mu to taky povedlo. Pak se také těším, až to budu slavit s rodiči. Musím jim všem poděkovat za to, co pro mě dělají a do jaké pohody mě dostali. Medaile je i jejich zásluha.
Nová Adamczyková? Ne, zvolila tyčku. A teď má Švábíková šanci na medaili |
Říkala jste, že když vaše kamarádka snowboardcrossařka Eva Adamczyková získala na mistrovství světa zlato, hned jste jí psala. Čekáte teď zprávu od ní?
Čekám (smích). Jak jsem jí psala, že jí gratuluju, tak mi odepsala, že děkuje a drží mi palce. Takže třeba od ní zpráva bude.
V letošní halové sezoně jste se obrovsky posunula. Co čekáte od té letní?
Už se na ni samozřejmě těším. Hrozně bych si přála, kdybych předváděla podobné stabilní výkony. To je asi nejdůležitější. Uvidíme, co mi přinesou.
Cítíte ještě nějaké rezervy?
Určitě v rozběhu. Potřebuju s ním líp pracovat v tom smyslu, že ho nesmím podbíhat, lépe rozjet nájezd do tyče… Myslím, že na vršku jsme hodně zapracovali a je už jakž takž dobrý. Ale v tomto ohledu je potřeba pracovat dál.
