Když stanete před malebně působící chalupou Kateřiny a Marka Čížkových v krkonošské obci sotva deset kilometrů od Vysokého nad Jizerou, tak jako se to poštěstilo nám, možná také budete mít zábrany v tom, abyste správně odhadli, čeho se můžete dočkat uvnitř stavení, které zvenku působí až kouzelně romanticky.
Vždyť tyto roubené chaloupky v drsném a taky chudém kraji odnepaměti poskytovaly zázemí těm nejprostším z prostých – v hlavní a někdy i jediné obytné místnosti zvané sednice obvykle žila početná rodina soustředěná kolem stolu a pece, ve stájích a chlévech téměř hned vedle pak hospodářská zvířata.
Jenže teď je doba blahobytu, a tak je to i v roubenkách často hodně jinak. Viděli jsme kdysi v podobné při návštěvě úspěšného obchodníka dokonce opulentní saunu s bazénkem v podzemí a televizní místnost s velkoplošnou obrazovkou v podkroví.
Krkonošská chalupa Čížkových už při zběžném pohledu zvnějšku nenechá nikoho na pochybách, že prošla radikální obnovou. Okna i roubení jsou toho jasným znamením. Jakmile vejdete, je zřejmé, že tady se z požadavků na soudobý komfort v mezích uměřenosti neslevovalo, ale zároveň majitelé s mimořádnou vnímavostí respektovali jednoduchý venkovský ráz horské roubenky s přiléhající stodolou. Tento styl tu také se smyslem pro starosvětskost rozvinuli.
Náš objevitel tatínek
Kateřina Čížková, nyní působí ve školství, aby se mohla co nejvíc věnovat synům Lukášovi a Tomášovi, je s chalupou propojena takřka pupeční šňůrou. Jezdila sem od narození. Ačkoliv pochází z vesničky u Mladé Boleslavi, kde vyrůstala v rodinném domku, právě tady v Krkonoších, v dosahu horských pasek, luk a lesů nasávala spolu s mateřským mlékem svůj vztah k přírodě v její nejautentičtější podobě.
„Že tu chalupu máme, je v prvé řadě zásluha mého tatínka, který hory miloval. Jizerky a lyže, to bylo jeho, takže se dlouho poohlížel po chalupě, kterou by mohl koupit, aby měl na kopečcích svoje jisté a na lyže to měl co nejblíž,“ vrací nás Katka do roku 1971, kdy se jejímu otci Milanu Svárovskému podařilo najít chalupářský poklad.
Prodával ho jistý Antonín Ventluka, zaměstnanec jablonecké Preciosy. Jeho paní si přivydělávala navlékáním perličkových skleněných ozdob, jak to bylo v tomto kraji zvykem, a oba na chalupě provozovali i malé hospodářství. Jenže ve stáří se pan Ventluka už musel těchto aktivit vzdát. Chalupa se dostala do stavu, kdy bezodkladně potřebovala pozornost chlapa v plné síle.
Cesta k víkendu hustě zavátá
Dcera pana Milana Svárovského si k lyžím posléze také našla vztah plný vášně, i když vykoupený tréninkem, který by z dnešního pohledu připadal oběma jejím synům jako až bláznivý. „Lyžovat se dalo kousek nad chalupou, od kravína dolů. Jenže tu nebyl vlek, takže jsme sjeli a pak se hrabali nahoru, a přitom si louku s lyžemi na nohou ušlapávali,“ vzpomíná Kateřina.
Načež jí do řeči vstupuje Marek s tím, že tato lyžařská kratochvíle byla vlastně nic proti tomu, co je čekalo, když s rodiči a bratrem na chalupu škodovkou 1000 MB dorazili. „Řekni, jak to bylo třeba s vodou…,“ ponouká Marek, profesně manažer z oblasti automotive, svoji paní.
A tak se dozvídáme, že když tehdy v polovině 80. let rodina na chalupu v zimě přijela, museli škodovčičku odstavit u silnice nahoře, zhruba 250 m daleko. Tatínek prošlápl cestu sněhem pro nářadí ve stodole, aby si prohrabali chodníček na přenesení věcí od auta, maminka rychle zatápěla a zatímco táta dál prohrabával cestičku ke studánce v kopci, děti se chopily kýblů a musely pro vodu.
Když ne ke studánce, tak k pumpě, která byla ještě kus pod jejich stavením. „Jasně, že jsme to brali jako křivdu,“ přiznává Kateřina. „Ale nic jiného nezbývalo, pokud jsme chtěli čaj nebo se v umyvadélku opláchnout,“ vysvětluje. A dodává, že voda je zde až mrazivě ledová, zuby v kontaktu s ní bez nadsázky trnou, ostatně jsme tu v nadmořské výšce zhruba 650 m.
První noc s nebem na dosah
Marek s Kateřinou jsou absolventi techniky na zemědělské univerzitě. Zde se také seznámili a významným mezníkem jejich bezmála čtvrtstoletí trvajícího vztahu a manželství byla chvíle, kdy spolu vůbec poprvé pobývali na chalupě, kterou rodiče Svárovští dceři půjčili.
„Tu zimu tady bylo přes metr sněhu. Tím spíš chalupa působila jako z pohádky. Když jsem vešel, potěšilo mě, že není ani malá, ani velká, ale tak akorát. Spolu s tím jsem si uvědomil, jak by bylo dobře ji zrekonstruovat a obnovit ty krásné stavební prvky, co tu byly, akorát poznamenané zubem času,“ vzpomíná Marek Čížek na chvíle, než se zmoženi sportovními i jinými aktivitami s dívkou uložili do starodávných postelí a přikryli se duchnami, překypujícími peřím.
„Připomínaly mně chvíle na statku u mé babičky, kde jsem často spal jako kluk. Tady v chaloupce bylo první přespání nezapomenutelné taky tím, že jsem několikrát během noci musel vstát a přiložit, aby nám stará kamínka Musgrave nevychladla,“ dodává.
Na rekonstrukci chalupy pak se začátkem nového tisíciletí skutečně došlo. Důležitým impulsem bylo, když tatínek, roky pendlující mezi chalupou, bydlištěm u Mladé Boleslavi a pracovištěm v Praze, svůj poklad na dceru přepsal.
„Úplně první, do čeho jsme se pustili, bylo vyklízení půdy. Kousek po kousku jsme probírali, co by mohlo plnit dekorační funkci a co je zralé na vyhození,“ zasvěcují nás Čížkovi. A když se Marka ptáme, který z obnovených prvků ho naplňuje pýchou, že do něj vetkl něco ze své představy, jak by měla znovuzrozená horská chaloupka vypadat, jeho zrak zaostří na povalový strop sednice.
„To je nejstarší část chalupy. Když nepočítám stodolu, přistavěnou před 150 až 200 lety, z archivu víme, že v roce 1700 stálo v obci 63 chalup. Naše chalupa tak může mít i přes 300 let, o čemž by svědčil právě ten strop. Podařilo se nám s tchánem zachránit všechny kusy dřeva, ačkoli některé, když jsem je začal brousit, byly až jakoby zkamenělé. Jenom se z nich prášilo.“
Obnova s vizí
Díváme se na strop od oken sednice směrem ke kachlové peci, která je celá postavená nově, i když v těchto místech kdysi stála. Zdá se, že strop se k oknům snižuje.
„To se vám nezdá, tak to skutečně je,“ upozorňují nás na jeden z důvtipů chaloupek dávných dob, kdy se strop směrem k chladnější části místnosti snižuje, a teplo se tak šíří tam, kde je ho zapotřebí.
Když Čížkovi mluví o renovaci chalupy, s obdivem vzpomínají na Katčina tátu, který větší část života strávil v Elektrotechnickém zkušebním ústavu a snad i díky jisté profesní „deformaci“ nebyl zvyklý nic nechat náhodě. Když se tedy s mužem dcery pouštěl do obnovy chalupy, kterou zkraje i financoval, měl vše ujasněné.
„V knihovně měl množství knih, třeba Josefa Václava Scheybala, který se lidové architektuře v tomto kraji důkladně věnoval, takže velmi dobře věděl, jakou hranici při obnově už nesmíme překročit, pokud si má chaloupka zachovat svůj původní ráz,“ říká Marek Čížek.
