Chalupu v Orlických horách si sami opravili. Mají i parádní koupelnu

V roce 1973 koupili babi s dědou chalupu v Orlických horách. Nemovitost byla v hrozném stavu, ale vlastními silami ji přestavěli na obytnou. Moje maminka, tehdy šestnáctiletá, začala od prvního dne psát kroniku, a píšeme jí dodnes, uvádí Zuzana ve svém příběhu pro seriál Chalupáři iDNES.cz.

Dnes už máme těch kronik devět. Každá rekonstrukce a dřina, ale i radost a zábava je na stránkách pečlivě zaznamenána. Chalupa se časem proměňovala a stala se odkladištěm věcí. Každý z rodiny i přátel, kdo se chtěl něčeho zbavit či vyhodit, to odvezl na chalupu s tím, že by se to přece ještě mohlo hodit.

V chalupě se začaly hromadit koberce, skříňky, lustry, nádobí i oblečení. S tím jsme se nakonec úspěšně vypořádali a po téměř padesáti letech jsme se vrhli na druhé kolo rekonstrukcí.

Zatímco dříve se vše zakrývalo, dnes se naopak vše odhaluje, přiznává, brousí a také modernizuje. Díky tomu jsme se konečně rozloučili s romantickou kadibudkou a vybudovali si překrásnou novou koupelnu.

Z prostoru zaházeného harampádím, jsme vytvořili pokoj pojmenovaný Muzeum, kde jsme jako dekorace použili lyže, na kterých jezdili babička a děda, naši rodiče a dokonce i my děti.

Staňte se chalupářem iDNES.cz a získejte 1 000 korun

Pošlete svůj chalupářský příběh, připojte fotografie a inspirujte další čtenáře. Všechny uveřejněné příspěvky odměníme honorářem.

Článek s výzvou najdete ZDE. Odkaz pro zaslání příspěvku je ZDE.

Další velká změna čekala místnost zvanou Vagon. Je to úzký dlouhý prostor s jedním oknem v čele. Vybourali jsme do boční zdi otvor, osadili okenici a z tmavého, mokrého Vagonu je nyní krásný Žlutý pokoj.

Nejvíc práce nás čekalo ve světnici. Místo kamen na uhlí se stavěla nová kachlová kamna, staré lešenářské podlážky překryté vlhkými koberci nahradila kvalitní dřevěná podlaha.

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

Jeden pokojíček však zůstává již čtyřicet devět let nezměněn. Je to Modrý pokojík na půdě. Vypadá stále tak, jak ho tehdy v šestnácti letech zařídila a vymalovala moje maminka s pomocí své sestry. Je to ten typ pokojíku, z kterého tzv. přechází zrak (slavná hláška z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny).

Před sebou máme ještě ohromné množství práce, ale jak dokládá naše letitá kronika, práce neskončí skutečně nikdy. Vše děláme postupně a ze všeho máme obrovskou radost.

Dědeček letos oslavil devadesáté narozeniny a na chalupu jezdí stále s námi. A když vidí, jak se opět vrháme na naši nekončící rekonstrukci, prohlašuje: „Proč to děláte, to jsem dělal nedávno, vždyť je to nové.“ Ano dědečku, udělal jsi to krásně, ale před čtyřiceti lety, dodáváme s láskou.