Bílo-modrá fasáda zdobená lidovými ornamenty. Dům i brána hustě porostlé přísavníkem. Nenápadná dvířka, nápis Modrá chaloupka. Za nimi prosvítá udržovaná zahrada. První dojem milý, příjemný, ale určitě ne dech vyrážející. Za pár minut svůj názor změním...
Marián Škarupa je sympatický chlapík, který už léta pracuje jako učitel na hotelové škole v nedalekém Liptovském Mikuláši. Jistý čas tam dokonce „řediteloval“. Své více než třicetileté manažerské zkušenosti v gastro sektoru a hotelnictví však nevyužívá jen ve školství, ale už déle než dekádu vede v Liptovském Mikuláši známou a vyhlášenou vinárnu.
Od okresního města jsou klidné Beharovce „za rohem“. Přechod z rušného prostředí na tichý venkov je tak nečekaně rychlý. Pochvaluje si ho i pan majitel. Jenom jeleni mu tu prý občas hlučí za plotem.
 |
Barevnou verandou vcházíme do cihlového domu z roku 1946. Přední pokoj tvoří ložnice, zadní pokoj kuchyň, které dominuje kachlová pec. Ta a ještě dřevěná okna a zárubně jsou to jediné, co zbylo z původního vybavení. Navzdory tomu to tu dýchá historií a úžasným citem pro detail. Půdu prý Marián nevyužívá.
Trochu se tomu divím, zvlášť když jsem si už při pohledu zvenčí říkal, že má chalupa i skvělý potenciál pro podkrovní využití. Když mě však majitel přes zadní část chalupy doprovodí do prostoru bývalých stájí a seníku, rychle pochopím, že další místo netřeba vyhledávat. Je ho tu opravdu dostatek.
Nádherně zrenovované prostory, kde by doslova každičký kout mohl posloužit malířům jako inspirativní zátiší. Krása. A to ještě netuším, že letní kuchyně a obývací pokoj zdaleka nejsou vrcholem dnešních překvapení. Pan chalupář mě právě vede do obrovské stodoly.
Kdo umí, tak prostě umí
Navštěvujeme nádherné chalupy s nevtíravou elegancí a úžasnou tvořivostí, zatím mi ovšem ještě žádná nevyrazila dech. Už se však stalo. Obrovská, napůl otevřená stodola s velkým prosklením je nápaditě zařízená a velmi vkusně vyzdobená.
Kamkoliv se podíváte, objevíte něco zajímavého, překvapivého a milého.
Je až k neuvěření dozvědět se od pana Škarupy, že původní majitelé měli v plánu kůlnu zbourat. Taková škoda! Nejsilnější moment na tom všem však je, že si toto vše opravil a zrekonstruoval nynější majitel úplně sám.
Nechce se mi věřit, že to všechno může zvládnout člověk sám, navíc jen po víkendech. Marián se usmívá. Jediné, s čím mu tu pomáhali řemeslníci, bylo vybetonování podlahy v bývalých maštalích. Jinak je to všechno jeho práce a chlouba. Omítky, dřevěné podlahy, okna – ta stará i ta nová, stropy, podpěry, stojky, zateplení, zídky, obklady, mozaiky, police...
Dokonce i starý nábytek, který si s oblibou přináší od známých i neznámých, si zrestauroval, natřel a vyzdobil sám. Posledním počinem byly v zimě nádherné dobové truhly.
Dítě paneláku
Když si Marián Škarupa před jedenácti lety kupoval tuto chalupu, sám prý neplánoval, že by se někdy pouštěl do takto rozsáhlé obnovy. Navíc, jako dítě z městského sídliště, k tomu neměl ani potřebné vědomosti a dovednosti, ani dostatečnou zručnost.
Odhodlání, představivost a dobří sousedé mu však nescházeli. Zejména ten nejbližší mu ze začátku pomohl mnoha dobrými radami, ukazoval mu, co a jak se dělá. Mariána to brzy začalo velmi bavit a také zjistil, že má k rukodělné činnosti vrozený cit i vlohy a zakrátko se naučil mnoha nezbytným chalupářským dovednostem.
„Není nad dobré sousedské vztahy,“ říká. V Liptovských Beharovcích, samostatné obci, žije přibližně 40 až 50 lidí, ale fungují jako soudržná komunita. Všichni se tu znají, zdraví, přes svátky se navzájem navštěvují, na Vánoce se chodí po domech, hraje se na kytary a u pana Škarupy i na klavír. Je totiž i skvělým klavíristou, který doprovází na tento nástroj i hosty při koncertech v jeho již zmíněné vinárně.
Přední dům
Sedíme na terase v zahradě. I zde je všechno dokonalé. Každý koutek, každé zákoutí je zaplněné květinami, uměleckými či starými užitkovými předměty anebo designérskou „vychytávkou“.
Tady vás zaujme fontána s jezírkem, tam posezení pod vinnou révou, tam zase prosklená kola z vozu zazděná ve stěně (inspirací prý byl Mariánovi film Marečku, podejte mi pero!, kde skrz okna „šmíruje“ hlavního hrdinu Jiřího Sováka herec Petr Nárožný).
Při kávě vzpomíná Marián na první roky. Začínal s opravou předního domu, aby měl kde pobývat. Vyházel veškerý původní nábytek, čehož aktuálně trochu lituje, protože i ten „komunistický“ se mu už dnes začíná líbit.
Mezi jeho koníčky (jak už to u chalupářů často bývá) patří i vetešnictví. A protože to o něm vědí všichni z širokého okolí, dostává se díky tomu k mnoha krásným historickým kouskům, které by však jinak skončily na skládce. A právě jimi si svou chalupu zařídil.
Například koupelna měla při koupi domu už moderní obklad, který ale majitel neváhal strhnout a raději si stěny sám vyskládal mozaikou. Do ložnice zase, kromě jiného, vyrobil „lítačky“. Dveře mu prý ale připomínají dveře od výtahu, tak je plánuje co nejdřív vyměnit. Musí zkrátka stále něco vylepšovat. Třeba takovou fasádu už přemaloval třikrát.
Prostřední dům
Poté co dal pan Škarupa do kupy původní přední chalupu a prosklil verandu, pustil se do hospodářských budov. To prý byla dřina. Rozebrat stropy, přebrousit prkna a trámy, natřít a znovu osadit. Podlahy, kolečka plná betonu, rozvody. Zvládl i to. Nyní je prosklená i letní kuchyně s jídelnou, relaxační zónou a kamny, na kterých se vaří a která to tu v zimě všechno vytápějí.
Jde mimochodem o jednu z nejpříjemnějších místností celého tohoto příbytku. Také mi neuniklo, že výhled na svěží břízy rostoucí na dvoře a dřevěný altánek, dříve včelín (který si přímo říká o reinkarnaci v saunu), lehce připomíná prostředí typické ruské dači.
Právě v této místnosti tráví Marián většinu roku a do předního domu chodí přespávat hlavně v chladnějších měsících. A protože přední část chalupy není zateplená a v zimě musí být hodně vytápěná, plánuje si prostřední budovu předělat na stálé bydlení s ložnicí a toaletou. Do přední části jsou pak naplánované hostinské pokoje, které budou jistě velmi vytížené. Mariánovi přátelé si tu prý totiž doslova „podávají dveře“.
Zadní dům
Nejvíc fascinován jsem ovšem již zmiňovanou stodolou. Je místem pro setkávání s přáteli, hodně se tu koncertuje, zpívá, všichni se tu rádi baví. Až do října tu pan domácí také rád přespává. Tuto část příbytku však neplánuje zateplovat.
Masivní původní střechu z nepálených cihel bude sice v nejbližších letech třeba zrekonstruovat, ale charakter místa zůstane zachován beze změn. Člověk vlastně neví, které z útulných míst na odpočinek, čtení nebo „kafíčkování“ si vybrat dřív.
Svazky léčivých bylinek, košíky, vázy, zvonce, hospodářské náčiní, obrazy, knihy a umělecké předměty – to vše vytváří atmosféru klidu a pohody. Pan domácí ví, že za pronájem chalupy by si mohl říct o slušný peníz, ale jak sám říká – už by to nebylo ono. Už by se tu pak bohužel necítil jako doma.
Rybník? Jistě, je v plánu
Abych vám popsal všechny propracované detaily a zákoutí, potřeboval bych na to ještě pěkných pár odstavců. A to jsem vlastně zahradu a rozlehlý pozemek zmínil jen velmi letmo. Jednou, až bude téměř všechno hotovo, tu možná přibude i rybník nebo kořenová čistička. A přední dům se možná jednou změní na vesnickou hospůdku.
Plánů má totiž Marián doslova na rozdávání. Tvrdí, že díky své dobré fantazii a představivosti už dnes vidí, co a jak by mohlo v budoucnu vypadat. A já za sebe dodávám, že v tomto případě určitě nezůstane jen u jalových plánů. Před panem Škarupou je zkrátka třeba smeknout.
Přitom se Marián snaží neinvestovat do přestaveb velké peníze, ale spíš chce využít toho, co je k dispozici. Vždyť i prosklení ve stodole je ze starých školních oken, stoly z rozebraných trámů, stojan na lahve vína ze staré kytary, a tak bychom mohli dlouho a dlouho pokračovat.
Z ulice zdánlivě malý domek ukrývá mnohá překvapení. V prostředí okolních kopců s dobrými podmínkami pro houbaření, s novými cyklostezkami a nedalekou přehradní nádrží Liptovská Mara nabízí místo ideální podmínky jak na chalupaření, tak na relax. A Marián Škarupa obého využívá naplno. Držíme mu palce do dalších tvořivých počinů a děkujeme za možnost strávit na tomto nádherném místě pár příjemných a inspirativních
chvil.
