Pohoří Javorníky na česko-slovenském pomezí bývá během zim štědře zasypáno sněhem. Nebo lépe řečeno – bývávalo. Poslední roky je to i tady se sněhovou nadílkou trošku bída, jak jsme se mohli přesvědčit i během naší návštěvy. Sympatické lyžařské středisko Kohútka, které spadá do katastru městečka Nový Hrozenkov, musí každoročně vydatně zasněžovat, aby přilákalo dostatek milovníků zimních, sportovních radovánek.
Od pomyslné hraniční čáry klesáme serpentinami na západní stranu pohoří a kocháme se okolními přenádhernými scenériemi. Zanedlouho se ale už octneme v Novém Hrozenkově před dopravní směrovkou s nápisem Centrum. Ladíme navigaci, která by nás měla zavést rovnou k chalupě manželů Kocurkových.
Po příjezdu na místo nás nejprve zaujme ohromný jilm tyčící se nad dřevníkem praskajícím pod zásobami topiva a hned poté začneme řešit dilema, když nás na adrese čekají hned dvě krásné dřevěnice. Do které jsme to tedy pozvaní? Ale to už si to k nám z letní, momentálně spíš zimní kuchyně vykračuje pan domácí a s úsměvem nás vede k menší z chalup.
V této útulné dřevěnici žili kdysi dávno prarodiče Miroslavovy manželky Jany. I když to už není až tak docela pravda, protože z původní stavby se zachoval vlastně jenom sklep... „I my jsme v této chalupě nějaký čas přebývali, když jsme stavěli tu naši vedlejší a větší, do které jsme se nastěhovali v roce 1994. V této menší chalupě žil náš strýc a to až do chvíle, kdy se jedné mrazivé zimní noci zcela propadla střecha pod tíhou sněhu,“ popisuje rodinnou historii obou spřízněných dřevěnic pan Kocurek.
Jak ale pokračovat dál?
Toto rozhodnutí nepatřilo mezi ta jednoduchá a jednoznačná. Při hledání v obecním archivu se Miroslav dopátral ke starým katastrálním údajům a mapám z roku 1823, kde už byla chalupa vyznačená. Může jí tedy být téměř 200 let. Byl by to tedy hotový hřích zbourat takovou památku.
Z venkovní strany vypadaly sice jedlové trámy zdravě, ale po stržení vnitřních obkladů a starého poválečného zateplení začínalo být jasné, že nepůjde o jen tak nějakou opravu, ale o kompletní rekonstrukci a kdo ví, jestli i ta bude vlastně možná... Manželé se snažili zachránit, co se dá.
Začali s opravou střechy, ale po postupném odkrytí všech shnilých částí střechy pochopili, že tady se nedá dělat nic jiného než kapitulovat. Tato budova se už zachránit nedala, i když k ní měli silnou citovou vazbu. A tak se přesně na jejím půdoryse rozhodli vystavět takřka identickou, zcela novou chalupu – celodřevěnou, s malou zděnou přístavbou v zadní části.
Po dlažbě z kamení z původních základů domu a kolem prastarého trámu, který dnes slouží jako lavice na zápraží, vcházíme dovnitř. Místnosti jsou navržené přesně podle původní předlohy. Majitelé se dokonce rozhodli zachovat i velikost a typ oken. Ale samozřejmě, nejde o žádný skanzen, a tak hned v předsíni potěšilo naše chodidla vlídné podlahové vytápění. Také většina vybavení pokojů je spíše moderní, ale vkusně ladí s chalupářským stylem dřevěnice.
Otevřená hlavní místnost propojuje obývací část s jídelnou a kuchyní. Do patra se vine krásné dřevěné schodiště. Na pozemku stojí dvě chalupy, v hale vedle sebe zase dvoje červená kamna. Kachlová jsou určená na topení a druhá na vaření, i když v kuchyni nechybí ani klasický elektrický sporák.
Podlouhlý jídelní stůl stojící vedle slušně vybavené knihovny nás láká k usednutí a ochutnání domácího chleba, nasušených křížal a místní speciality – valašského frgálu. Tento stůl však ukrývá i další překvapení negastronomického původu. Když ho jen kousek posunete, najednou si na podlaze všimnete nenápadného poklopu, který je dvířky do „sklípku“. Klenbový sklep je onou jedinou zachovanou součástí původní chalupy a slouží hlavně k uchovávání zeleniny, ovoce a mnohých zavařených dobrot.
V této rodině se také ve velkém suší bylinky a ovoce, udí se tu klobásky a slaninky a další velkou vášní pana Miroslava jsou také včely. K těm se ostatně ještě vrátíme.
Tři podstatné věci
„A tak jsme se tedy pustili do novostavby. A protože jsme to stavěli svépomocí a já jsem navíc vystudovaný strojař, což je ta nejhorší možná kombinace, protože strojaři jsou strašní puntičkáři, trvalo nám to poměrně dlouho. Od roku 2007 až do roku 2015. Ale vše se dělalo při zaměstnání a dalších rodinných aktivitách,“ vysvětluje nám pan Kocurek a dodává, „u nás se říká, že chalupa musí mít tři základní věci: postel, kamna a pořádný sklep! A to všechno tu máme.“
Naštěstí už měli manželé zkušenosti se stavbou vedle stojící dřevěnice, takže se vyhnuli mnoha chybám. Protože, jak s úsměvem tvrdí – ideální je učit se na cizím, ne na svém.
A protože ze staré dřevěnice zůstalo spousta použitelného materiálu, posloužil poté na výstavbu letní kuchyně v zahradě a především nedalekého včelína. „Včelín je ale už moje poslední stavba. Musel jsem to slíbit manželce, jinak by mě už asi zastřelila,“ směje se pan Kocurek a nalévá nám další sklenku svého léčivého medového nápoje. „Tohle je dotek přírody, takzvaná zdravá štamprle.“
Jsou to v podstatě ve slivovici tři měsíce louhované zbytky z včelích rámečků, propolis a ještě k tomu mateřídouška. „To víte, ten včelín je pro mě hotovou duchovní místností. Snažím se totiž dívat na včelaření z pohledu včelek, být s nimi v absolutní symbióze,“ dodává tentokrát zcela vážně pan Miroslav.
Dvanáct úlů má postavených na nedalekém jižním svahu a další dva hned za chalupou. Ve svém zápalu chodí za včelkami zásadně bez mobilu, ve včelíně si vždy uvaří v džezvě oblíbenou kvalitně umletou kávičku a užívá přítomnosti. Tady a teď. A se včelkami.
Duch Valašska
Centrum Nového Hrozenkova tvoří vlastně křižovatka s kostelem, památníkem, hospodou a obchodem. Jako poslednímu v Česku se Hrozenkovu v roce 1948 dostalo hrdého označení „městys“. Atmosféra městečka je ale výrazně vesnická, což je v tomto prostředí mezi krásnými kopci jen a jen dobře.
Hrozenkov je také známý dvěma specifickými druhy krojů a folklor je tu stále živý a ctěný. Také jedna z dcer manželů Kocurkových hrávala na cimbál, dokud se neodstěhovala do Německa.
„Jsem rád, že duch moravského Valašska je stále mezi námi. Lidé se tu rádi setkávají, rádi si popovídají, panuje tu jistá soudržnost a pospolitost. Vždyť nakonec... člověk toho k životu mnoho nepotřebuje. Mě na chalupě nejvíc baví ta pohoda. Třicet let jsme dřeli a teď si to užíváme. Ale není to jen o tom užívání. Jistě, rádi s přáteli na zahradě něco ugrilujeme, uvaříme si guláš nebo vychutnáme čas ve vířivce, to ano, ale máme tu také záhony, skleník, slepice a samozřejmě včely,“ vypočítává s láskou Miroslav své koníčky i povinnosti a paní Jana k tomu dodává: „Já mám k tomuto místu silný vztah. Už je to rok, co jsme se sem z vedlejší chalupy přestěhovali natrvalo. Teď tam žijí naše děti. A věřím, že i když tu už my nebudeme, tak to nikomu neprodají a že si toto krásné místo zamilují právě tak jako my.“
