„To, že mě nevzali na konzervatoř, bylo mojí chybou, protože jsem se nepřipravoval. Zjistil jsem až posléze, že ti mladí lidé, kteří se tam hlásí, se připravují třeba půl roku nebo rok s nějakým režisérem nebo hercem. A já jsem se naučil doma nějaké verše, nějaký monolog, a přednesl jsem to stejně, jako to bývá v první třídě,“ zavzpomínal Pavel Mang.
Potom ještě hrál asi do šestnácti let. Pak se přihlásil na obchodní školu, aby, jak sám říká, byl mezi lidmi. Vyučil se prodavačem. Dětská kariéra ho však dohání i v dospělosti, někdy třeba i nepříjemně, protože se na něj lidé chodili dívat do obchodu, kde pracoval.
„Lidé mě paradoxně stále poznávají. Což se tedy někdy divím, protože jsem se přeci jen změnil. A nejlepší je, když si lidé myslí, že je člověk také musí znát nebo že si je pamatuje. Jednou za mnou přiběhla holčina a říká: Ahoj, Pavlíku! Mně začala hlavou běžet databáze… ale nic. A ona: Jé, ty nevíš? Vždyť jsme spolu chodili do jeslí,“ řekl.
Nebyl jsem schopný vyjít mezi lidi, přiznala dětská hvězda Pavel Mang |
Tato nechtěná popularita vedla k tomu, že se zhruba kolem dvacátého roku zcela uzavřel, nechtěl dělat žádné rozhovory, nechtěl nikam chodit, a už vůbec ne před kameru.
„Pak to vygradovalo tak, že jsem nechtěl chodit ani mezi lidi. Pomalu jsem se bál jít na úřad nebo kamkoli jinam, takže jsem radši zůstával doma,“ uvedl s tím, že s odstupem času má pocit, že mu vlastně bylo ukradeno dětství, neboť od nějakých třinácti let byl vržen natvrdo do světa dospělých. „Možná proto si to teď vynahrazuju, že jsem stále jako dítě.“
Dodal, že rád pracuje rukama, takže si například kolem domu všechno dělá sám. Na závěr pak uznal, že při různých jednáních se mu nakonec jeho popularita ještě může hodit. „Dělám manažera kontroly a kvality v bezpečnostní agentuře a jsem starostou obce Trubín na Berounsku. Jsem neuvolněný, takže sedím na dvou židlích. Já dělám všechno rád a s chutí,“ řekl.
