S nápadem zrealizovat českou verzi slavného muzikálu přišel producent Adam Novák, který žil léta v Kanadě. Jednání s majiteli práv, londýnskou firmou Cameron Macintosh Limited, o možnosti uvedení této divadelní show v Praze, byla tvrdá.
Společnost schvalovala téměř vše, od jednotlivých zpěváků po poslední kousek dekorace. Pražská produkce ji měla půjčenou ze Stockholmu. Hodnota vysokých pojízdných kulis, s nimiž na jevišti pohybovali skrytí řidiči, byla asi 750 tisíc dolarů. Podle pamětníků je přivezlo do Prahy sedm kamionů a jejich stavba trvala osm dní.
Uzavřená smlouva na nastudování muzikálu v češtině měla přibližně sto stran. Pro většinu lidí z československého týmu šlo o první takovou zkušenost. Podmínky, technologie, náročnost projektu – to všechno pro ně bylo nové.
„Vždycky jsem narážel na odbory, na kolektivní smlouvy, na tisíc věcí, za kterými se zašívala spousta lidí jenom proto, že byli líní. To tady odpadá. Tady nás to všechny opravdu hodilo rovnou do kapitalismu. Tím, že podepíšeme smlouvu, není úniku,“ říkal na jaře 1992 šéf příbramského divadla Petr Novotný o nové práci – producenti ho vybrali jako režiséra muzikálu.
S hvězdami, ale bez Gotta
Rozsáhlého konkurzu se zúčastnila většina známých zpěváků, scházel snad jen Karel Gott. Nějaký čas prý váhal, ale nabídku nakonec s díky odmítl, protože se nechtěl v divadle pracovně vázat. Podle producenta Adama Nováka se také omlouval, že neumí zpívat na mikrofonový port, který účinkující používali.
Postavy měly přesně předepsaný hlasový rozsah i zabarvení. Například hlavní hrdina Valjean mohl být buď lyrický baryton, nebo tenor se silnými hloubkami, navíc s citem pro rock a pop. V konkurzu na tuto roli uspěli Karel Černoch, kterého doporučila zpěvačka Hana Hegerová, a operní sólista Jan Ježek.
Jiří Korn v kostýmu hostinského Thénardiera z muzikálu Les Misérables / Bídníci
„Bídníky jsem viděl asi v roce 1988 ve Vídni a přiznám se, že jsem u toho usnul. Protože jsem samozřejmě nerozuměl němčině, nebyl jsem v ní ještě tak dobrej. Probudila mě až scéna v hospodě, která je tam asi úmyslně, aby to trošku oživila,“ pobavil Jiří Korn obecenstvo na vzpomínkovém večeru „Bídníků po 30 letech“ v Divadle Lucie Bílé.
V roce 1992 získal roli hamižného hospodského Thénardiera a londýnská supervize ho velice chválila. Líbili se představitelé všech rolí – Petra Janů coby hrubá a sobecká madam Thénardierová, chudá fabrička Fantine, tedy Helena Vondráčková, Eponine alias Lucie Bílá i tehdy začínající umělci – Tomáš Trapl, Pavel Polák, Radka Jiřičková, Karolína Husáková či Američan Jesse, který se kvůli roli policisty Javerta učil češtinu. Všichni dohromady oceňovali mistrovskou práci libretisty Zdeňka Borovce.
Muzikál se začal hrát na Vinohradech 18. června, slavnostní premiéru měl o týden později – 25. června. Produkce využila toho, že divadlo mělo letní prázdniny. Během necelých tří měsíců odehráli „Bídníci“ zhruba 90 představení. Vidělo je na 60 tisíc lidí. Dobový tisk uvádí, že lístky stály „pro našince od 30 do 300 korun, přízemí pro cizince od 50 do 70 marek“.
„Na party po premiéře ke mně přišel Karel Gott a říkal: Tak, Adame, tohle je první show v Praze, která mě nadchla a nebyla moje.“
Adam Novák, producent
Hrálo se jen dva a půl měsíce
Přestože měl producent Adam Novák zakoupenou licenci k muzikálu Les Misérables na tři roky, tedy do června 1995, v další sezoně se už představení nehrálo. Chyběly prostory. Podle jedné z úvah měli mít Bídníci k dispozici Hudební divadlo v Karlíně, jenže tamní vedení i herci se vzbouřili a vyhlásili stávkovou pohotovost. Báli se, že přijdou o práci.
„Dekorace tady nečinně leží, nemluvě o tom, že nás stojí velké peníze její uskladnění a pojištění. Máme pochopitelně obavu, že pokud budeme toto období nehraní muzikálu prodlužovat, majitelé licence nám ji mohou odebrat, protože dekorace jim může vydělávat peníze někde jinde,“ vysvětloval novinářům v roce 1993 Adam Novák.
Na podzim téhož roku se podařilo konflikt zažehnat a ke spolupráci producenta s karlínským divadlem nakonec došlo, jenže už bez Bídníků. Dalším Novákovým projektem se stal od ledna 1994 původní český muzikál Jiřího Bareše a Pavla Vrby „451 stupňů Fahrenheita“, vytvořený podle sci-fi románu Raye Bradburyho. Tento počin však velkého úspěchu nedosáhl.
Co se psalo o muzikálu Les Misérables v tehdejších novinách?  Zpěvačka Lucie Bílá s herečkou a tehdejší ředitelkou Divadla na Vinohradech Jiřinou Jiráskovou Sbor zpívá refrén poslední písně, opona padá, v pražském Divadle na Vinohradech končí premiéra sto pátého světového nastudování muzikálu Bídníci - Les Misérables. Diváci nadšeně vstávají a aplaudují všem účinkujícím za mimořádný zážitek, vytleskají i režiséra Petra Novotného, dirigenta Arnošta Moulíka a autora českých textů Zdeňka Borovce. V srdci ještě doznívá onen známý příběh galejníka Jeana Valjeana, jehož stále stíhá policejní komisař Javert. Příběh Fantine, matky malé Cosettky, příběh studenta Maria, Cosetty i dívky Eponine, příběh bojů na francouzských barikádách v roce 1832. Je to příběh o bídě, která vede k revoluci za pravdu a svobodu, je to i hořký příběh o jejích obětech a parazitech, kteří dokáží krást vždy a všude. Je to příběh o nás, kteří žijeme lidský život. Režisér Petr Novotný se projevil jako mistr. Jeviště se najednou zdá malým pro jeho invenci, scéna je v pohybu, nebo zase strne, aby mohla vyznít árie. Některé scény, například v Thénardierově krčmě, na barikádě, nebo při panychidě za padlé studenty se svíčkami, jsou mimořádně působivé. Jeho pojetí je pochopitelně limitováno scénou Johna Napiera, kterou viděli poprvé diváci ve Stockholmu (velká monstra, která jsou chvíli prostředím pařížského podzemí, se v malém okamžiku přemění na barikádu). Naše jsou kostýmy Dany Svobodové, výtečné jsou texty písní. Výteční jsou prakticky všichni. Valjean Jana Ježka je důstojný i bojovný, přináší pěvecký i herecký zážitek. Herecky i pěvecky zaujme také Američan Jesse Webb v roli Javerta, jehož poctivá snaha zpívat česky bez cizího přízvuku je i roztomilá. Báječná je Fantine Heleny Vondráčkové i Cosette Radky Jiřičkové, Tomáš Trapl jako vůdce studentů i Marius Pavel Polák. Všem ale vévodí Thénardier Jiřího Korna, jemuž je dobrou partnerkou Petra Janů. Jeho podvodnická duše s hbitými prsty, mezi nimiž mizí penízky za pančované víno i obsah kapes padlých hrdinů barikád, tvoří protipól etosu Valjeana a Fantine, protipól obyčejné lidské morálky. publicista František Cinger, část recenze představení, červen 1992 |
