Ve snaze překlenout velkou propast mezi vlastními schopnostmi a schopnostmi západního světa financovala ruská armáda vývoj a zahájení výroby několika programů průzkumných i bojových bezpilotních letounů. Pokrok v této oblasti však brzdí nedostatek pokročilých technologií. Systémy, které si představíme, se však dostaly do operační služby a většinu z nich různé složky ruských ozbrojených sil aktivně využívají při probíhající invazi na Ukrajinu.
Forpost a Forpost-R
Prvními drony, které musíme zmínit, je dvojice typů Forpost a Forpost-R. Oba jsou vybaveny elektrooptickými a infračervenými sledovacími zařízeními. Základní verze Forpostu je přitom starší izraelský průzkumný dron Searcher Mk.II z 90. let.
Systém Forpost, známý jako nejpokročilejší bezpilotní systém, který je v současnosti v pravidelné službě ruské armády, byl poprvé zakoupen v roce 2011. O dva roky dříve si ruské MO objednalo dva systémy Searcher Mk.II vyrobené izraelskou společností IAI, které měly sloužit především k testovacím a vyhodnocovacím účelům, a první z nich byl přijat do výzbroje v roce 2011, tedy před uvalením embarga na dovoz zbraní do Ruska.
Forpost/Searcher Mk.II je poháněn spalovacím motorem o výkonu 80 koní a užitečné zatížení činí až 100 kilogramů. Vytrvalost je maximálně 18 hodin a operační rádius je zhruba 200 kilometrů při maximální letové výšce kolem 6 000 metrů. Letouny nesou izraelský sledovací systém MOSP, je však nutné poznamenat, že jakkoli jde o nejvýkonnější sledovací dron, který je v současné době v pravidelném operačním nasazení v ruské armádě, jde o downgradovanou verzi postrádající laserový dálkoměr a značkovač cílů.
Ruský dron Forpost
Na základě systému Forpost Rusové ve společnosti UZGA začali od roku 2018 vyrábět vylepšenou domestikovanou verzi Forpost-R, která již disponuje také termovizí a laserovými značkovači, které jsou instalované na gyroskopicky stabilizované otočné platformě. Objevily se přitom náznaky, že dále vylepšený Forpost-R dostane radarový systém ruské výroby s bočním vyzařováním.
První let systému byl ohlášen na srpen 2019 a celý proces zkoušek skončil již v roce 2020. Podle různých odhadů Rusové disponují v celých ozbrojených silách zhruba osmnácti systémy tohoto typu. Forpost-R má disponovat přenosem obrazu v reálném čase do spolupracujících letounů či vrtulníků, kompatibilní datalink mají oba typy nejmodernějších ruských bojových vrtulníků Mi-28NM a Ka-52M.
Během cvičení Zapad-2021 byl Forpost-R spatřen v akci s výzbrojí určenou proti pozemním cílům. Letoun nesl řízené 20kg pumy KAB-20 vybavené satelitní naváděcí soupravou. Stejně je sytém využíván i na Ukrajině, a to zejména proti těžším cílům, jako jsou tanky.
Orion
Prvním bezpilotním letounem střední třídy, kompletně navrženým a vyrobeným v Rusku, je sytém Orion, který je od roku 2020 zařazen do experimentálního provozu. Tento bezpilotní letoun se z vnějšku velmi podobá americkému letounu MQ-1 Predator a za plného financování ruským ministerstvem obrany jej vyvinula petrohradská firma Kronstadt Group.
Orion, jehož maximální vzletová hmotnost vzrostla na 1 250 kilogramů při užitečném zatížení 200 kilogramů, se má stát doplňkem a později plnou náhradou systémů Forpost. Disponuje zatahovacím podvozkem, sníženou akustickou stopou a dostupem 8 000 metrů. Při shodném doletu se systémem Forpost má vytrvalost zvýšenou až na 24 hodin. Sériové letouny mají být vybavené ruským motorem APD-110/120 o výkonu 110 až 120 koní, když prototypy poháněl rakouský motor Rotax 914.
Hlavním vybavením jsou dvě nezávislé termokamery. Podle zatím zveřejněných informací by měl systém Orion disponovat také radiolokátorem s elektronicky vychylovaným paprskem a sérií dalších obligátních senzorů optoelektronického a laserového typu.
Ruský dron Orion
V únoru 2021 zveřejnila ruská státní televize video z bojového nasazení systémů Orion v Sýrii. Na záběrech byly vidět řízené střely malých rozměrů vypouštěné z podkřídelních závěsníků a shazování pum OFAB-100 zavěšených pod trupem. Zaujala zejména upravená protitanková řízená střela Kornet, která v modifikaci Ch-BPLA umožňuje napadat pozemní, a dokonce i vzdušné cíle až na vzdálenost osmi kilometrů. V budoucnu má být na Orion implementována také výkonná protitanková řízená střela Vichr, známá z bitevních vrtulník Ka-52.
Orion je zároveň prezentován jako součást „síťového bojiště“, která umožňuje předávat informace pozemním jednotkám vybaveným terminály Strelec-M. Jak reálné a jak rozšířené je toto spojení, je však v současné době otázkou. Jisté však je, že v současné době disponují Rusové maximálně jednotkami systému Orion, protože jeho výroba začala nedávno a běží velmi pomalým tempem.
Altius a Altius-U
Altius je bezpilotní letoun vyšší třídy, který byl od začátku koncipován jako stroj pro bojové mise. Původně byl navržen kazaňskou konstrukční kanceláří Simonov ve spolupráci se společností Kronstadt Group a jeho první let se uskutečnil v červenci 2016. Byl postaven jeden prototyp Altius-M a dva prototypy Altius-O pro použití v omezené letové testovací kampani, přičemž vývoj a testování plně financovalo ruské ministerstvo obrany.
Altius-U je značně vylepšená verze s maximální vzletovou hmotností zvýšenou na 6 500 kilogramů s bojovým zatížením až 2 000 kilogramů, jehož vytrvalost přesahuje 24 hodin. Systém je poháněn dvěma dieselovými motory o společném výkonu 500 koní. Podrobnosti o výbavě nebyly zveřejněny, ale očekává se, že součástí bude pravděpodobně výkonný elektrooptický systém s infračerveným kanálem a radar, stejně jako vybavení SIGNINT a ELINT.
V červnu loňského roku byly v rámci letových zkoušek dronu Altius-U ohlášeny první zkoušky zbraní s neřízenými pumami, letoun má přitom mít schopnost používat řadu malorážových pum a raket, původně vyvinutých pro systém Orion, které jsou však neseny na čtyřech pylonech pod křídlem.
V současné době se každopádně podle útržkovitých informací v ruském tisku zdá, že hlavním využitím bezpilotního letounu Altius-U bude námořní hlídkování a průzkum na dlouhé vzdálenosti, přičemž celý systém bude provozován ruským námořnictvem, které bylo dlouho, pokud jde o bezpilotní systémy, velmi opomíjeno.
Ochotnik
Suchoj S-70 Ochotnik (Lovec), který by měl vstoupit do služby u ruského letectva nejdříve v roce 2025, je prvním ruským bezpilotním bojovým letounem s proudovým motorem. Hlavní část komplexních letových zkoušek má být dokončena v letech 2023 a 2024, včetně předvedení úderných misí s různými typy řízené i neřízené munice.
Dron s proudovým motorem se poprvé vznesl do vzduchu 3. srpna 2019 z letiště zkušebního střediska v Achtubinsku v jihozápadní části Ruska. Práce na programu Ochotnik, vyvinutém v rámci utajovaného programu společnosti Suchoj, byly přitom zahájeny už v roce 2011 a není vyloučeno, že Suchoj do značné míry „vykradl“ starší programy konkurenční společnosti MiG (zejména MiG SKAT), což je v reáliích ruského leteckého průmyslu poměrně běžná praxe.
Ochotnik je koncipován jako systém se sníženou radarovou odrazovou plochou a proudovým pohonem, optimalizovaný pro hloubkové úderné mise proti dobře chráněným pozemním cílům, operující ve společných formacích se stíhačkami páté generace Su-57, s nimiž má S-70 údajně část konstrukce společnou.
UCAV Ochotnik-B
Ruské ministerstvo obrany prosazuje bezpilotní letoun Ochotnik jako základní bezpilotní platformu pro nasazení pokročilých zbraní vzduch-země, nesených ve vnitřních pumovnicích, a to navíc s vybavením pro sledování a průzkum. V září 2019 Suchoj předvedl provoz S-70 v ovládaném i automatickém režimu při společné misi s letounem Su-57. Dron přitom létal s finální verzí avioniky a jeho hlavní náplní bylo poskytovat Su-57 další informace z vlastních senzorů.
Ochotnik s aerodynamickým uspořádáním létajícího křídla bez svislých ocasních ploch je patrně poháněn proudovým motorem AL-41F. Jeho maximální vzletová hmotnost se odhaduje na 20 až 25 tun a nosnost na cca 2,8 tuny zbraní ve vnitřních pumovnicích. Maximální rychlost by měla být asi 1 000 km/h, dostup 12 000 metrů a dolet zhruba 6 000 kilometrů.
Na mezinárodní letecké výstavě MAKS-2019 Suchoj vystavil zmenšený model pokročilého derivátu S-70, se zploštělou výfukovou tryskou motoru (podobnou, jakou mají americké letouny F-22), což by mělo spolu s potahy, absorbujícími radarové záření, dále zvýšit radarovou „neviditelnost“ ze všech azimutů.
Nakonec je nutné podotknout, že jakkoli první prototyp letounu Ochotnik prošel intenzivními letovými zkouškami, včetně ukázek ostrých shozů zbraní, již na přelomu roku, nad Ukrajinou zatím viděn nebyl. I tento stroj však dokazuje, že ruská armáda, která se s používáním bezpilotních letounů výrazně opozdila, si je nedostatků v této oblasti vědoma a do zlepšení svých schopností systematicky investuje, a to i s ohledem na zkušenosti získané na Ukrajině.
