Rusko od rozpadu Sovětského svazu podstatnou část své zbrojní výroby exportuje. Dlouhodobými největšími zákazníky byly Indie a Čína. Šlo o armády, které se prudce rozvíjely a měly vyšší a vyšší požadavky. Rusko se s těmito zákazníky pokusilo přejít i do 21. století a nabízet jim to nejmodernější, co jeho zbrojovky nabízely. Protože si však všechny zisky okamžitě rozdělí „armáda poslušných“, táhnoucí se z Kremlu až do nejnižších pater vojensko-průmyslového komplexu, investice do výrobních podniků v Rusku dlouhodobě stagnují.
Ruský průmysl tak nedokázal navázat na úspěchy toho sovětského a největší zákazníci od něj odcházejí. Po exemplárním odchodu Indie ze společného projektu letounu FGFA se snižují dodávky také do Číny. Od Ruska se pomalu odklání nikoli z ideologických, ale z čistě technologických důvodů také další zákazníci, které je možné pokládat za náročné (např. Vietnam), a ruský vojenský průmysl tak stále víc a víc vyváží do zemí třetího světa. Ty sice nepožadují nejvyšší kvalitu, tomu však také odpovídá platební morálka.
Naproti tomu propagandistická mašinérie jede stále na plné obrátky a zásobuje západní média, o kterých Rusové dobře vědí, že fungují zejména na principu bombastických zpráv, stále novými a novými superzbraněmi. Ty sice často existují maximálně ve formě modelů (a ještě častěji pouze ve formě „přání otcem myšlenky“), v západní společnosti, přiživované senzacechtivými médii, však vyvolávají nezasloužený respekt a neopodstatněný strach.
Mezi nejznámější „reklamní“ projekty patří obrněnce Armata, letadlové lodě, hypersonické zbraně, „neviditelný“ letoun Su-57, bezpilotní letoun Ochotnik a jednomotorový letoun 5. generace Su-75 „Checkmate“. podívejme se na tyto projekty blíže.
