Ačkoliv je trh s moderními elektrokoloběžkami stále poměrně mladý, značka Inokim by se dala považovat za jednu z nejstarších v této branži. Svou aktivitu začala totiž už v roce 2009, tehdy ještě pod označením Myway a byla dílem izraelského designéra Nimroda Sapira. Od té doby si vedle nového jména vybudovala také dobrou pověst díky celé řadě praktických i designově unikátních modelů. V technologicky rozvinutém Izraeli se tzv. mikromobilitě obzvláště daří, velká města jako Tel Aviv zažívají nebývale velký boom těchto vozítek.
Model Inokim OXO si zažil už od svého uvedení na trh před třemi roky několik vylepšených či upravených edic, ikonický design však zůstává stejný. My jsme jej mohli vyzkoušet díky prodejci Voltride, a to v moderní edici OXO Super, což je model se dvěma motory, 60V systémem a 25,6Ah baterií. Tedy to nejlepší, co lze od značky sehnat. Inokim OXO je každopádně hodně svérázná koloběžka, kterou stojí za to vyzkoušet.
Vedle modelu OXO, potažmo OXO Super se dá narazit ještě na modely OX a OX Super. Toto označení slouží i jako grafická připomínka toho, o jaký model se jedná: OXO má dva motory, OX pouze jeden. Přívlastek Super vždy značí větší baterii, naopak modely s menší baterií můžete najít s označením Hero.
Závodník nebo pohodář?
Ačkoliv spousta jiných značek šponuje výkon u takto dražších koloběžek co se jen dá, Inokim se ani u svého nejlepšího modelu nikam nežene. Na papíře působí dvojice 800W motorů (potažmo 1 300 W maximálně) ve své cenové kategorii poměrně krotce. Celkový špičkový výkon 2 600 W bychom sice úplným nováčkům nesvěřili, ovšem jinak podobně výkonné koloběžky bývají jak levnější, tak už i vhodné pro mírně pokročilé jezdce. To by byla ovšem teorie, praxe je trošku jinde.
Reálně se totiž Inokim OXO rozhodně hýbat umí. Do běžného provozu je samozřejmě blokovaný výkonově tak, aby nepřekračoval rychlost 25 km/h danou zákonem. Na soukromém pozemku se dá odblokovat tak, aby dosahoval rychlostí až někam těsně pod 60 km/h. Během testovacích jízd jsem nejvíce viděl na displeji 58 km/h, ovšem věřím tomu, že lehčí jezdci než jsem já, se s koloběžkou dostanou i na oněch šedesát. Pokud tedy budou mít odvahu a dostatek soukromého prostoru.
Inokim OXO Super v číslech
|
Koloběžka má stejně jako spousta jiných tři rychlostní režimy: jednička je velice pohodová rychlost, trojka pak sportovní režim s maximem výkonu, dvojka něco mezi. Inokim OXO má rovněž samostatné tlačítko, které u mnoha jiných koloběžek vypíná jeden z motorů, zde však slouží k poměrně značnému regulování výkonu obou motorů. V podstatě stačí mít koloběžku nastavenou na sportovní režim a výkon si upravovat tímto tlačítkem. Po jeho stisknutí se totiž koloběžka i na třetí rychlostní stupeň zkrotí na pohodovou jízdu okolo 25 km/h bez výrazného odpichu.
Já jsem si tlačítko pro sebe pojmenoval jako „výletový režim“. Optimální je se naučit nechat koloběžku s vysokým výkonem, například pokud chci rychle opustit křižovatku nebo předjet pomalejšího cyklistu, ovšem při nerušené jízdě se hodí si výkon omezit, aby koloběžka udržovala stálou pomalejší rychlost a neplýtvala tolik energií. Je třeba však myslet na to, že jakmile zpomalíte, tak v tomto režimu bude následná akcelerace opravdu hodně líná.
Když se vrátím k maximálnímu výkonu, tak musím uznat, že Inokim OXO na jiné modely s 60V systémem a výkonem přes 2kW zkrátka ztrácí. To ovšem nutně není špatná věc, někdo zkrátka nechce dravou bestii, která vás bude nepříjemně tahat za ruce při jemném stisknutí páčky akcelerace. Každopádně oproti třeba srovnatelným modelům, jako je Kaabo Mantis 10 nebo Dualtron Victor, působí Inokim OXO asi nejvíc krotce, byť maximální rychlost je ve všech případech celkem podobná.
Oproti tomu však musím zároveň poukázat i na to, že třeba takový Vsett 9+, který má pouze 48V systém a dva 650W motory, vyvine velice podobnou maximální rychlost. Inokim OXO mi sice oproti Vsettu 9+ připadal přeci jen o trochu živější a sebejistější v kopcích, ovšem nedá se říci, že by šlo o nějaký dramatický rozdíl.
Inokim OXO se minimálně v režimu omezeného výkonu pomocí tlačítka dá celkem bez problémů svěřit i začátečníkovi. Vzhledem k tomu, že mi i na třetí stupeň rychlosti co se akcelerace týče ujížděl i Ninebot Max G30, což je levnější mainstreamový model, opravdu se není čeho bát. Pokud však nebudete oba motory tlačítkem krotit, hodí se koloběžka spíše pro pokročilejší jezdce, co už nějaké zkušenosti s ovládáním takových strojů mají.
Pohodlí na úkor designu
U Inokimu OXO mě už na první pohled přišly trochu podezřelé dvě věci. Zaprvé je nášlapná plocha kompletně pokrytá plastem, u čehož jsem si nebyl jistý, zda mi třeba při jízdě a obzvláště akceleraci nebudou po povrchu klouzat boty. Obvyklé je, že se na nášlapnou plochu dává třeba alespoň proužek nebo dva gumy či hrubé protiskluzové pásky, zde je to ovšem jen samý plast. Ale OXO mne vyvedlo z omylu: i na plastu se mi stálo dobře a připadal jsem si stabilní.
Druhá, už na první pohled jasná věc, která je mimochodem i ústřední designový motiv modelu OXO, je zavěšení obou desetipalcových kol jen na jednom rameni. To znamená, že koloběžka v podstatě z každé strany vypadá trochu jinak, ale logicky to vyvolává obavu, nakolik je to bezpečné, když standardem je zajištění kol dvěma rameny. U této koloběžky každopádně výrobce ví, co dělá a koloběžka působí bytelně a bezpečně i s tímto stylem upevnění kol. Jednou logickou výhodou, která z toho navíc plyne, je snadnější výměna pneumatiky při defektu.
Inokim OXO jako takový je každopádně vhodný pro jezdce do 120 kilogramů a výrobce se zřejmě ujistil, že i na takto těžší jedince je pouze jedno rameno dostatečně pevné. Koloběžku jsem zkusil prohnat i lesem, kde jsem pod koly drtil štěrk, klacky a sem tam trochu větší kámen, odpružení bylo schopné reagovat. Neřekl bych, že je Inokim OXO nějaký offroadový mistr, ale na běžnou lesní cestu se s ním bát nemusíte. Kočičí hlavy mu také problémy nedělají, stále se ovšem připravte na to, že vás jízda obzvláště na dlažbě s většími kostkami a širšími mezerami pořádně naklepe.
Asi největší připomínku bych měl k zadní opěrce na nohu, která má totiž na můj vkus až moc ostrý úhel, takže se o ní jde opravdu jen v případě potřeby zapřít nebo na ní mít jen tak ledabyle položenou nohu. Avšak vzhledem k tomu, že je stejně jako zbytek nášlapné plochy plastová a docela se umí prohnout, vyvaroval jsem se nějakému silnějšímu přišlápnutí. To má ovšem za následek, že jsem většinu jízdy přenášel váhu na druhou nohu, která mne po jízdě kvůli tomu často bolela. Řešit se to samozřejmě dá stáním oběma nohama na rovné části plochy, jenže pak si ubíráte místo.
O pohodlí se nedá moc mluvit ani v případě přenášení koloběžky v ruce. To sice jde, v zadní opěrce na nohu je háček, kde se dá uchytit sklopená tyč řízení, ovšem berte v potaz, že Inokim OXO váží 34 kilogramů. Do auta jej naložíte, pár kroků přes třeba hodně zabahněnou část cesty s ním taky ujdete, ale na nějaké delší chůze s koloběžkou v ruce či vynášení přes vícero pater po schodech si nechte zajít chuť.
Koloběžka navíc nemá sklopitelná řídítka, takže i při nakládání do auta musíte být trochu opatrnější. Těm jinak ovšem náleží pochvala, jsou totiž hezky široká, mají příjemné gripy a hlavně je výrobce moc nepřeplácal zbytečnými ovládacími prvky. Vedle tlačítka na omezení výkonu máte na levé straně ještě zvoneček, na pravé straně malý displej se základními údaji (rychlost, nabití baterie, ujetá vzdálenost) a páčku pro zrychlení ve stylu „na palec“. Zda vám vyhovuje toto řešení či spíše páčka na ukazováček je věc osobního vkusu.
Posledním ovládacím prvkem jsou hydraulické brzdy značky Zoom. Ačkoliv mezi dostupnými hydraulickými brzdami u koloběžek nemají úplně nejlepší pověst, já jsem během testování nezažil situaci, že by mi brzdná síla nepřipadala dostatečná. Oproti levnějším lankovým brzdám je to samozřejmě daleko pohodlnější řešení, protože můžete efektivně brzdit i třeba jedním prstem s daleko menší námahou.
Jinak ještě doplním, že koloběžka vůbec nemá směrovou indikaci, což je docela jedno, protože ani u drtivé většiny konkurentů nejsou tato „blikátka“ zejména ve dne vůbec použitelná a je třeba ukazovat změnu směru jízdy rukou. Trochu zvláštně může také působit umístění brzdového světla jen na stranu přilehlou ke kraji vozovky, což je ovšem dáno oním atypickým designem s jedním ramenem u kola. I ono jediné brzdové světlo je ovšem dostatečně viditelné.
Výdrž a nabíjení
Co Inokimu OXO opravdu jde je podržet vás i na delší vzdálenosti. Aby také ne, 25,6 Ah už je poměrně slušná kapacita baterie. Na pravidelných cestách do kanceláře, který má asi 15 kilometrů se mi povedlo baterii srazit jen o asi 20 procent kapacity, takže vždy zbyl ještě dostatek i na cestu domů a pak klidně ještě na další výlet. Pokud byste modelu OXO dávali opravdu „do těla“ a třeba jej ještě vzali do kopcovitého terénu, pak je pořád nějakých 40 kilometrů reálný dojezd, po městě s trochu rozvážnější (avšak ne úplně „šnečí“) jízdou zvládne okolo 60 kilometrů, než mu začne docházet dech.
Výrobcem uváděný maximální dojezd 100 kilometrů už je přeci jen trochu přitažený za vlasy, byť na rovném terénu s 60kg jezdcem a s minimálním výkonem to možná reálné bude. Znovu podotýkám, že veškeré hodnoty jsou dost relativní: záleží hlavně na tom, kolik vážíte (včetně všeho co máte na sobě), kam a kudy jedete, jak rychle a dokonce i na tom, jaká je venku teplota.
S takto velkou baterií je ovšem nutné počítat, že budete koloběžku dlouho nabíjet. Za sebe doporučuji, ať už jezdíte na čemkoliv, nabíjet kdykoliv je to jen možné, ať máte o to větší jistotu, že se nebudete muset pěkně postaru odrážet. I to mimochodem jde. Každopádně počítejte s tím, že pokud baterii vysajete po nějakém dlouhém výletu úplně celou, pak se bude inokim nabíjet s přibalenou standardní nabíječkou přes 13 hodin. Někteří konkurenti se vám snaží nabídnout druhý nabíjecí port pro zkrácení nabíjecích časů, zde si musíte vystačit s jedním.
Mimochodem, značka Inokim má v oficiálním manuálu jednu chybu. Koloběžka se má správně nabíjet tak, že nejprve zastrčíte nabíječku do zásuvky a až poté připojíte nabíjecí kabel ke koloběžce. Ne naopak, jak je psáno v manuálu. Pokud se budete řídit manuálem, při připojení nabíječky pokaždé uslyšíte nehezké lupnutí a nabíjecí konektor se tím může i poškodit.
Švihák s příplatkem
Inokim OXO jsem dlouho vyhlížel i jako model, který bych si teoreticky i sám pořídil. Musím uznat, že mne k tomu vedl především jeho unikátní design a vyvážený poměr výkonu a dlouhého dojezdu. Inokim OXO v podstatě splnil má očekávání v téměř všech ohledech, tedy až na jednu poměrně klíčovou věc.
Koloběžka mne opravdu nadchla svým výkonem, který je za mne úplně akorát. vyveze vás téměř do libovolného kopce, plynule akceleruje a zkrátka je to taková svižná, avšak ne úplně zběsilá mašina. Dojezd je pak naprosto skvělý, a byť jsem si vědom toho, že jsou na trhu modely, které ujedou klidně i jednou tolik, do města má stále Inokim OXO energie na rozdávání. A nakonec se také i na OXO nemůžete vynadívat, jelikož jeho design je zkrátka parádní.
Testy elektrických koloběžekTest VSETT 9+: Malá kolečka a velký charakter. Zelené žihadlo nás překvapilo Test Kaabo Mantis 10 Plus: Na tak splašené koloběžce jsme ještě nejeli. Není to nic pro začátečníka Test Xiaomi Mi Scooter 3: Dvoukolové Xiaomi pro nenáročné. Střízlík dojede dál Duel: Segway Ninebot G30 Max versus Eco Vehicle Viper 3: Unikátní sporťák, nebo profláklá značka? Duel elektrokoloběžek za 20 tisíc Test Xiaomi Mi Scooter 2 Pro: Covidu ujeďte na koloběžce. Zastaví ji jen déšť, elektrická má i tempomat |
Jediná připomínka je na pohodlí z jízdy. Z koloběžky mne kvůli nepříjemně zkosené zadní opěrce na nohu často bolela druhá noha, na kterou jsem při jízdě musel většinu času přenášet váhu. Asi je to záležitost sžití se s koloběžkou, což však za dva týdny poměrně intenzivního testování u mne nenastalo. Věřím, že je to spíše subjektivní věc, která možná plynula jen z opatrnosti vůči zapůjčenému stroji, každopádně je určitě vhodné si takovou věc ověřit třeba testovací jízdou, než koloběžku pořídíte.
Zmíněná opatrnost vůči testovacímu modelu plynula především z toho, že Inokim OXO opravdu není levný model. V nejlepší variantě, tedy OXO Super, zaplatíte 58 990 korun, což už se dá u koloběžek považovat za vyšší, sportovní třídu. Podobné peníze stojí třeba konkurence v podobě Dualtronu Victor, Vsettu 10+ nebo Kaabo Mantis 10 Pro. Všechno to jsou 60V modely, které ve většině případů, které nabídnou vyšší výkon avšak Inokim OXO jde zkrátka svou vlastní cestou: hlavně se líbit a cílit spíše na rozvážnější jezdce. A to není vůbec špatná věc.
