Začalo jaro. Čas, který má moje maminka nejradši, protože se začíná znovu pracovat na zahradě. Šli jsme s dětmi na procházku po vesnici a maminka si všimla, že už začíná klíčit cibule. Je jí smutno, chybí jí zahrada a domácí zvířata, o která se starala. Doma nechala slepice, králíky a dva psy.
Sousedka, která se nám teď o zvířata stará, vypráví, že jednomu ze psů chybí maminka taky. Každý den ji hledá, hlasitě vyje a pak se sklíčený vrací do boudy. Náš druhý pes Jack takový není. Ten jen čeká na příležitost, kdy by si mohl ulovit slepici.
Můj manžel doma znovu otevřel náš obchod. Do Lucku, mého rodného města, už přijelo přes 30 tisíc uprchlíků z východní části země, takže se objevili noví zákazníci, kteří ocenili naše zdraví prospěšné včelařské produkty.
Lidé manželovi v obchodě vyprávějí své příběhy o tom, co prožili a hlavně ztratili. Ne všichni mají peníze. Mnohým Rusové zničili dům, takže přijeli bez ničeho. Takovým lidem dává muž med i jiné dobroty zadarmo.
Místní vláda pro uprchlíky otevřela čtyři velké jídelny, kde lidé dostávají zadarmo jídlo, zajistila pro ně i dočasné ubytování a peněžní pomoc. Co s nimi bude dál, se ale neví.
Dětem je nejlíp. Máme v rodině dva malé chlapce, kterým jsou dva a tři roky. Na dvorku u domu, kde bydlíme, běhá hodně dětí z řad Ukrajinců, ale i Čechů.
Naši malí se baví s každým. Velmi rychle se tady adaptovali. Dokonce začali pochytávat spoustu českých slov.
Myslím si, že je to tady pro děti ideální. Ve vesnici máme park, les, louku a vodní nádrž. Na léto si plánujeme pořídit kola.
Myslím si, že pro každého Ukrajince byl tento týden psychicky velmi těžký. Začaly se objevovat zprávy o tom, co se dělo v Buči a v jiných částech Ukrajiny, ze kterých odešla ruská armáda.
Do tohoto týdne byla válka sice stále hrozná, ale němá. Teď má
obličeje tisíců Ukrajinců, kteří si měsíc procházeli peklem. Právě teď v mnoha městech Ukrajiny Rusové znásilňují, zabíjí a mučí nevinné lidi.
Deník UkrajinkyProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odráží jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Četla jsem zprávy o lidech se svázanými končetinami, které střelili do hlavy, o šestiletém chlapci, který sledoval, jak vraždili jeho maminku. Muž, který jel na kole, tak i zůstal. Mrtvý s kolem položeným vedle něj.
Myslím si, že každý z běženců musel tento týden plakat. Bolí mě za všechny duše. Nechápu, že se to mohlo stát v 21. století.
Na první pohled se zdá, že jsou ruští vojáci lidé, ale je to jen maska. Ve skutečnosti to jsou zvířata, která jsou schopna zabít jen pro to, aby manželce dovezli televizi.
Abychom podpořili své psychické zdraví, zúčastnili jsme se v Blansku konference „Nejsi v tom sama“. Je to setkání žen a jejich dětí, které se kvůli válce dostali do Česka.
Zatímco si děti hrály, se ženami jsme se společně modlily za naši zemi, navzájem se podporovaly a hledaly způsob, jakým se oprostit od strachu a paniky.
Nepřeji si, aby ještě nějaký další evropský stát poznal, co znamená „ruská speciální operace“. Aby se to nestalo, potřebuje Ukrajina stoprocentní podporu.
Doufám, že pomoc, kterou nám evropské státy poskytují, nepřestane, dokud nezvítězíme. V tento moment je Ukrajina štítem před totalitou a fašismem, které představuje putinovské Rusko. Jen společně porazíme to zlo.
Oksana ČernijJe mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března. První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla |