Jiří Bartoška, Oldřich Kaiser, Vojtěch Dyk, Miroslav Donutil, Michal David, Karel Šíp, Jiří Macháček a Richard Krajčo. To je osm mužů, které se Ivana Gottová rozhodla požádat, aby místo křtu přečetli ukázky z knihy Má cesta za štěstím.
„Jsem si vědoma, že je běžné knihy takového formátu slavnostně pokřtít, ale s ohledem na fakt, že už autor nemůže být křtu přítomen, jsem zvolila alternativu, která mi přijde unikátní, originální. Osm osobností – mužů, kterých si Karel vážil a měl je rád – čte vybrané ukázky z jeho knihy. Až na jednu výjimku v prostředí jeho domova. S jeho oblíbenou kávou, všude tam, kde autobiografie vznikala,“ prozradila Gottová v prvním a posledním rozhovoru od zpěvákovy smrti.
Moderátor Libor Bouček, který je přítel Gottovy rodiny, propojil všechna videa osobitými komentáři. Celé půlhodinové video zveřejnili 14. července na YouTube kanálu Supraphonu.
„Víme, že náš Karel by měl z tohoto videa velkou radost, a doufáme, že potěší i vás, jeho příznivce. Ať se vám Má cesta za štěstím líbí!“ stojí v společném prohlášení Ivany Gottové a Libora Boučka.
Autobiografie Karla Gotta obsahuje na téměř 700 stranách zhruba 1 800 fotografií a jiných obrazových a dokumentačních materiálů, z nichž mnohé dosud nebyly zveřejněny. Zpěvák se na sklonku hvězdné kariéry rozhodl zrekapitulovat svůj výjimečný životní příběh. Knihu dokončil ještě za života a intenzivně též pracoval na obrazové dokumentaci až do posledních dnů.
Otevřeně hovoří o soukromí, dcerách, manželství, ale také o věcech, které byly doposud z různých důvodů zahaleny rouškou tajemství.
Získejte nyní exkluzivní knihu Karla Gotta Má cesta za štěstím. Stačí správně odpovědět na kvíz |
Jeho vzpomínky sahají až do nejútlejšího dětství, vyprávějí o rodičích i širší rodině, o školních letech, o kamarádech i osobních zálibách, k nimž patřilo už v klukovských letech zejména malování. Je v inventuře svého osudu sebekritický i mimořádně upřímný, především v závěrečných kapitolách, v nichž popisuje těžké období zápasu se zákeřnou chorobou.
„Pracoval na knize až do posledních chvil, a to i v době, kdy mu nebylo nejlíp. Měl vysoké teploty a špatně se mu dýchalo. Jeho celoživotní profesionalita, svědomitost a láska k fanouškům mu ale nedovolily odejít od nedokončené práce,“ prozradila Ivana Gottová.
„Ještě pár týdnů před odchodem, i když už měl všechny kapitoly dokončené, ho občas napadaly nějaké zajímavosti, a tak v knize vzniklo ještě několik boxů navíc. Stihl si i vybrat velkou část fotografií a nadiktovat mi k nim mnohdy vtipné popisky. Poté již mohl s klidným svědomím odejít, protože mi důvěřoval, že zbytek snímků už vyberu za něj a knihu dokončím přesně podle jeho představ.“
Podle Gottové bylo nejtěžší zcela jednoznačně to, že autor knihy odešel ještě před jejím vydáním. „Přistupovala jsem k práci s ohromným respektem a úctou, s ohledem na drahocenný čas, který on sám knize věnoval, a důležitosti, kterou jí přikládal. Měla jsem ale naštěstí k ruce skvělý tým spolupracovníků, kteří mi pomohli knihu dotáhnout až k jejímu vydání,“ dodala.
Ukázky z knihy Karla Gotta Má cesta za štěstím:RYBÍ TUK VE ŠKOLE A ŽVÝKAČKY OD „AMÍKŮ“ Každé ráno vstoupil do třídy učitel Vojtěch Kadera. Museli jsme se seřadit do fronty a každý dostal lžičku rybího tuku „proti rachitidě neboli křivici“, jak pravil třídní. Prý v tom odporném a páchnoucím oleji byly „pro zdraví potřebné živiny a vitaminy“. Brrr! Všichni jsme se vždycky oklepali s našklebenými tvářemi, až se nám kroutily prsty u nohou. Dodnes nepochopím, že po té nechuti k rybímu tuku, kterou jsem si tehdy v hlavě zakódoval, jsem si mohl v pozdějších letech zamilovat ryby a mořské plody. Dneska si dokonce v jediné škebli ústřice dovedu vychutnat celý oceán. Ta dokonalá chuť moře! Ta nezaměnitelná vůně nedozírných slaných vod! Po rybím tuku jsme se honem snažili spravit si chuť čímkoli jiným. A tak se ve třídě obchodovalo. Naučili nás to američtí vojáci, mezi nimiž jsme často v ulicích chodili, okouněli a sem tam na ně i pokřikovali: „Košile khaki – žvejkačky taky!“ Kdo dostal od amerického vojáka „čekuládu“, nebo dokonce balíček žvýkaček, byl mezi námi školáky král.  Obálka knihy Má cesta za štěstím JEŠTĚ SI UŽÍT AMERIKY A DOMŮ ZA MÝM PUBLIKEM! „Pane Gott, měl byste tady zůstat. Domů už se nevracejte.“ Vysvětlil jsem mu, že jsem si ve vlasti už vybudoval slušnou pozici. V jeho reakci jsem zaslechl cosi takřka výsměšného: „V Čechách? Well, ale my z vás tady dokážeme udělat rovnou světovou hvězdu!“ Jasnou podmínkou v případě souhlasu bylo stát se americkým občanem, a hlavně členem odborů. Být odborově organizován představovalo pro zpěváka nutnost, bez členství nemohl nikde vystupovat. Můj dobrodinec dále chtěl, abych se co nejdříve zbavil slovanského akcentu... JÁ, A CHALUPÁŘ? Když už se obyvatelé Doubice konečně vyrovnali s obtěžováním médií, chtěli jsme se po okolí pohybovat, pokud možno velmi nenápadně a nevzbuzovat žádnou pozornost. S „papamobilem“ to ale dost dobře nešlo. Stávalo se, že když jsme přijížděli do jedné či druhé místní hospody – nebo z nich odjížděli –, hosté sedící venku mi dokonce tleskali. A to jsem nemusel ani zpívat! Byl jsem rád, že na nás Doubičtí nezanevřeli. Po těch novinářských nájezdech bych to nemohl mít nikomu za zlé. Ale místo toho jsme tu prožívali a prožíváme velmi příjemná setkání, s nejbližšími sousedy jsme se přátelsky sblížili, navštěvujeme se – jak to na vesnici má být. |
10. září 2020 |
