Kojenecké ústavy v zemi fungují desítky let, byly už v komunistickém Československu. Proč zrovna teď budí veřejné debaty o nich tolik vášní?
Teď samozřejmě proto, že je ve Sněmovně několik návrhů zákonů, které se touto problematikou zabývají. Opakuje se to cyklicky. Pokaždé, když se téma kojeneckých ústavů objeví, jsou hodně slyšet jak jejich zastánci s argumentem, že jsme poslední v Evropské unii, kdo je má, a celý svět nám to asi závidí.
Zároveň se ale nahlas ozývají ti, kteří by kojenecké ústavy nejraději hned zrušili. Paradoxní přitom je, že když se bavíte se zástupci obou těchto táborů, každou takovou debatu zpravidla začínají větou: „Je jasné, že dítě patří do rodiny, domů…“.
Návrhy poslancůPoslanec ANO Aleš Juchelka navrhuje postupnou přeměnu kojeneckých ústavů do jiných institucí. Místopředsedkyně Pirátů Olga Richterová chce kojenecké ústavy rovnou zrušit. Proti nim stojí významná skupina poslanců, například poslankyně ANO Jana Pastuchová, kteří by stávající systém neměnili. |
Ke které z obou skupin patříte vy a proč?
Dnes už zcela prokazatelně víme, že pokud malé dítě nemá od narození „toho svého člověka“, kterého zná, důvěřuje mu a hledá u něho útěchu, pak se jeho mozek vyvíjí jinak, odlišně od dětí, které svého primárního pečovatele mají.
Nejmenší děti nemají v kojeneckých ústavech co dělat, míní ombudsman |
Dovolte mi citovat Petru Winnette, specialistku na raný vývoj dětí: „První tři roky života jsou kritické pro zdravý vývoj našeho mozku. Pokud dítě v tomto období nemá matku nebo primárního pečovatele, bude následky zažívat nejen v dětství, ale mohou mít dopad na celý jeho život, na sociální chování, duševní a celkové zdraví.“
Myslím, že to hovoří za vše. Děti, které prošly ústavní výchovou, mohou mít v dospělosti problémy navazovat plnohodnotné vztahy, zapojit se do běžné společnosti nebo třeba založit funkční rodinu. Doplnila bych jen, že to, pochopitelně, platí i pro děti s handicapem. I takové dítě má právo na „svého člověka“.
A co když právě takového člověka nemá? Není pak kojenecký ústav de facto záchrana? Třeba pro dítě, které někdo umístí do babyboxu a žádný zájemce o jeho osvojení není?
Záchrana by to byla, pokud by hrozilo, že se takové dítě ocitne na ulici. To ale nehrozí. V současné době totiž už máme vybudovaný systém dočasné pěstounské péče. Tedy dočasných pěstounů, kteří jsou připraveni přijmout dítě de facto okamžitě.
Zastánci kojeneckých ústavů namítají, že je pěstounů málo, anebo se obávají, že jsou mezi pěstouny lidé, kterým na dětech až tak nezáleží a berou si je pouze pro peníze. Tento argument ale absolutně neberu.
22. května 2021 |
Každý, kdo jen trochu tuší, co znamená starat se o dítě v pěstounské péči, ví, že to je nesmírně náročné. Je to takové rodičovství na druhou, protože opuštěné děti si s sebou nesou problémy, se kterými pěstoun musí umět pracovat. Určitě ale potřebujeme, aby bylo takových pěstounů více, měli lepší podporu a byli i lépe placeni.
Jak je ale sehnat?
Je třeba nastavit systém, který by je dokázal „přitáhnout“, aby jich bylo dostatečné množství, aby byli dobře proškoleni a aby se dokázali postarat i o handicapované děti. Podpora, pochopitelně, nesmí skončit v okamžiku, kdy je dítě k dočasným pěstounům umístěno.
Babiš píše poslancům, aby podpořili delší přeměnu kojeneckých ústavů |
Neméně důležité je i tzv. provázení pěstounů, tedy soubor služeb, které rodinu podrží a pomohou jí překonat všechny nástrahy. Osobně se nedostatku pěstounských rodin nebojím. V současné době máme v kojeneckých ústavech něco kolem 300 dětí, dle statistik víme, že skoro dvě třetiny z nich se nakonec vrátí do svých biologických rodin. Reálně se tedy jedná o přibližně 90 dětí, kterým bychom měli najít pěstounskou rodinu. To se mi nezdá jako nesplnitelný úkol.
Co když se ale jedná buď o děti handicapované, anebo například o romské děti? Nehrozilo by, že takové zůstanou ve „vzduchoprázdnu“?
To si nemyslím. Bavíme se o dočasných náhradních pěstounech, tedy o lidech, kteří jsou ochotni a cítí jako své životní poslání nabídnout domov a lásku dětem, které někdo jiný opustil. Neřeší si tím vlastní problémy typu, že nemohou mít děti.
Jsem přesvědčena, že pokud na to mají fyzické síly a dostatečné bytové podmínky, nebudou mít problém se postarat i o handicapované dítě. Stejně tak si nemyslím, že by řešili, jestli má dítě barvu kůže takovou, nebo makovou.
I se sháněním většího počtu pěstounů a jejich lepšího odměňování počítá soubor návrhů, které předložil do Sněmovny poslanec ANO Aleš Juchelka. Na druhé straně ale přece Juchelka nechce kojenecké ústavy zrušit. Namísto toho navrhuje, aby se postupně přetransformovaly do center komplexní péče, navíc až od roku 2024. Co jeho návrhu říkáte?
Myšlenka transformace se mi samozřejmě líbí. Nemyslete si ale, že se jedná o nějaký zcela nový koncept vytržený z reality, protože přeměna kojeneckých ústavů už probíhá. Za poslední čtyři roky se na jiná zařízení transformovalo sedm ze stávajících kojeneckých ústavů.
Nově vzniklá Centra komplexní péče by mohla začít nabízet podpůrné služby pro rodiny, které takovou pomoc potřebují, což by mohlo pomoci právě rodinám dětí s handicapem nebo rodinám, které se ocitly v náhlé nouzi.
Jednalo by se například o stacionáře pro děti s handicapem, nebo třeba o byty, kde by se mohla dočasně ubytovat matka s dítětem, která se o něj z nejrůznějších důvodů nemůže postarat ve vlastním bytě. Takové služby tady sice už jsou, ale není jich dostatek.
Na druhé straně, návrh Aleše Juchelky nepočítá s výslovným zákazem umísťování malých dětí do ústavní péče, zjednodušeně řečeno, do kojeneckých ústavů. V tom bych byla přísnější. Dítě do tří let do ústavu nepatří a musí být umístěno do náhradní rodiny.
Přesně s tím počítá návrh místopředsedkyně Pirátů Olgy Richterové. Ta sice vlastní návrh na řešení kojeneckých ústavů stáhla, zákaz umísťování dětí do ústavní péče od roku 2025 ale prosadila formou pozměňovacího návrhu k tomu od Aleše Juchelky. Vše v uplynulých dnech prošlo ve Sněmovně ve druhém čtení, zhruba za měsíc by mohlo být závěrečné hlasování. Není pro vás dostatečným řešením, když poslanci schválí obě věci zároveň?
Samozřejmě bych byla ráda, kdyby návrh prošel, i když je mi líto každého malého dítěte do tří let, které do roku 2025 kojeneckým ústavem projde. U dětí běží čas hrozně rychle, každý měsíc v ústavu navíc se negativně projeví. Chápu však, že jde o politicky třaskavé téma, na které mají silný názor poslanci a poslankyně napříč stranami bez ohledu na stranickou příslušnost.
Stát přeťal kvůli covidu kontakty rodičů s dětmi v kojeneckých ústavech |
Vždyť mezi nejvýraznější odpůrkyně návrhů Olgy Richterové a Aleše Juchelky patří předsedkyně výboru pro sociální politiku Sněmovny Jana Pastuchová z hnutí ANO. I proto jsem ocenila, že premiér Andrej Babiš dopisem poslancům podpořil návrh Aleše Juchelky. Pak se na něj paradoxně vrhli zástupci obou táborů – zastánci kojeneckých ústavů s tím, že děti skončí na ulici, jejich odpůrci zase proto, že výslovně nepodpořil zrušení ústavů.
Do ústavů se dostávají i děti ze sociálně slabších rodin. Nepřibývá takových případů v souvislosti s kornavirovou krizí?
Covidová doba má určitě vliv na mnoho rodin, především na samoživitele. Vidím to i u nás v Nadaci Agrofert, kde se pomoci této skupině rodin věnujeme dlouhodobě.
Pochopitelně, že nižší příjmy či ztráta zaměstnání zasáhla především ty, kteří žili i před pandemií s napjatým rozpočtem. Mnoho maminek třeba pracovalo na dohodu o provedení práce a byly tak první, kdo o výdělek přišly. Z mé zkušenosti ale vím, že tyhle maminky či tatínkové jsou bojovníci, jen tak se nevzdají a rozhodně by své dítě do ústavu neumístili. Každý z nás přece ví, že děti do ústavu nepatří.
Zuzana Tornikidis
|
