Příběh rokuMichal Raudenský se účastní soutěže EY Podnikatel roku a soutěží i o cenu čtenářů za nejlepší podnikatelský příběh. Hlasovat pro něj můžete v anketě ZDE |
Kvůli pandemii nyní ve škole Fly For Fun běží méně výcviků a Michal Raudenský má víc volného času, než na kolik byl za celý život zvyklý. Byly doby, kdy se odlepoval od země každý den ráno a na ranvej dosedal až po setmění. Celé to přitom začalo jako chlapecký sen.
V dětství Raudenský rád sestavoval modely letadýlek a pouštěl je na poli u chaty za Prahou. V jednu chvíli se na obzoru nad polem objevil letoun Morava 200, a protože letěl nízko, Raudenský mu jako kluk nadšeně zamával. „Pilot mě uviděl a zamával mi taky a to tak, že křídly. Říkal jsem si, jací jsou ti piloti frajeři, a že kdybych já byl jedním z nich, mával bych každému, kdo mi zamává. To se snažím dodržovat,“ směje se letec.
„Pěkné na tom je, že já jsem v tom samém typu letadla dělal zkoušku obchodního pilota. Nevím, jestli to byl přímo ten kus, ale je tu poměrně velká šance, protože jich tady tak moc není,“ dodává Raudenský.
Létali jsme i tak, že jsme měli přivázaný bicykl pod křídlem. Každou chvíli jsme totiž byli někde na poli a potřebovali dojet pro benzin, pro díly nebo domů.
Michal RaudenskýSpolumajitel letecké školy Fly For Fun
Dráze profesionálního pilota bránil režim, ale i maminka Raudenského, která tento typ povolání považovala za nebezpečný. Stal se tedy ajťákem, nicméně hned po revoluci hledal cestu, jak se do vzduchu dostat, a našel ji v paraglidingu.
Pro Michala Raudenského hlasujte ZDE |
Tento sport ho přivedl nejen k jeho budoucí ženě Ivě. S ostatními paraglidisty zrovna seděli na kopci Raná, když se na letišti pod nimi objevili dva pánové a s nimi malé letadlo. Navzdory všem zásadám paraglidistů Raudenský seběhl kopec a při obdivování stroje pronesl směrem k pánům, že by si ho rovněž chtěl koupit. „To si nekupuj, to si ho postav,“ odpověděli mu. O pár měsíců později už rozestavěné letadlo vyplňovalo prostor garsonky, kde tehdy Raudenští bydleli.
Šílené devadesátky
Způsob, jakým nabírali letecké zkušenosti, by Raudenský dnes nikomu nedoporučoval. Uvolněná 90. léta však amatérským letcům přála. „Někdy, když jsme letěli ve skupince, tak to bylo horší než nálet na Brémy. Z osmi lidí jich třeba pět nedoletělo a různě si posedali po polích. Spočítal jsem si, že jsem měl šestnáct nouzových přistání. Naštěstí vždycky všechno dobře dopadlo,“ říká Raudenský.
Letenky jsou teď pod cenou, dlouhé lety ale výrazně zdraží, říká Dlouhý z Kiwi |
„Úplně běžně se nám stávalo, že nám přestalo chodit magneto (zařízení, které mechanickým způsobem vyrábí jiskru pro zapalování) a Koďas, můj kamarád a tehdy velice výrazná osobnost létání, ho občas opravoval za letu. Otevřel výklop nad sebou, vystrčil trup a utáhnul šroubky,“ popisuje Raudenský. „Nebo jsme létali tak, že jsme měli přivázaný bicykl pod křídlem. Každou chvíli jsme totiž byli někde na poli a potřebovali dojet pro benzin, pro díly nebo domů,“ popisuje Raudenský.
V té době měli Raudenští každý svou živnost a přemýšleli o tom, jak dostat drahý koníček do nákladů. Nebyla jiná možnost než začít nabízet výcvik. „Byl jsem zaměstnaný v IT, takže jsem rozjel reklamu na internetu. Nebylo to tak běžné, myslím, že na Seznamu jsme byli první školou, která tam inzerovala. Dlouhá léta byli všichni naši zákazníci z IT, protože se jako první k téhle informaci dostali,“ uvádí Raudenský.
Koho to jednou chytlo, ten už nemůže sedět doma a koukat na mraky.
Michal RaudenskýSpolumajitel letecké školy Fly For Fun
V kokpitu od rána do večera
Nyní je zákazníkem zjednodušeně řečeno každý, kdo se nebojí výšek a má v kapse dost peněz. „V portfoliu máme služby pro každého, od čistých koníčkářů až po dopravní piloty,“ říká Raudenský. Flotilu školy tvoří jedenáct letadel, tři vrtulníky a pohyblivý simulátor. Kdyby nebylo koronaviru, přesahoval by roční obrat letecké školy Fly For Fun dvacet milionů korun.
Úspěch podnikání manželům Raudenským nepřinesl jen radost. Letecké čundry nad českou krajinou vyměnili za tvrdé pracovní nasazení. V době, kdy na školu byli jenom dva, museli všechnu práci obstarat sami.
„Třeba jsem celý den létal a pak do rána něco upravoval na letadle, abychom druhý den mohli zase letět. Takhle jsme fungovali jedenáct let,“ vzpomíná Raudenský. Létání se pro něj ale nikdy nesmrštilo do škatulky „způsob obživy“. „Koho to jednou chytlo, ten už nemůže sedět doma a koukat na mraky,“ dodává.
