Skvělým výchozím bodem pro cestu do alpského podhůří jsou Slavonice ležící u rakouských hranic na českomoravském pomezí. Pitoreskní městečko s renesančním náměstím po revoluci vždycky přitahovalo bohémy.
Najdete tu vyhlášený hotel Besídka, který byl „výjezdní základnou“ pro Divadlo Sklep, o pár kilometrů dál pak stojí za návštěvu vesnička Maříž proslulá svojí keramickou školou.
My jsme do Slavonic jeli z Brna po skvělé trase Ivančice – Jaroměřice nad Rokytnou – Moravské Budějovice – Jemnice. Je relativně rychlá, s malým provozem a dobrým asfaltem. A přiměřeně zábavná. Kamarád z Prahy, se kterým máme ve Slavonicích sraz, u Tábora uhne na silnici 409, která je sice „pomalá“, ale je příjemně klikatá a hlavně má na větší části opravený povrch.
V Besídce si dáváme oběd, na náměstí zatím budí pozornost naše kompletní výletní veteránská kavalerie – dvojice kabrioletů Alfa Romeo Spider 2000, raritní roadster Fiat 850 Siata a rudé Porsche 944. Až na porsche jsou to auta, se kterými nechcete funět utaženými serpentinami do třítisícových průsmyků a u toho hypnotizovat teploměr chladicí kapaliny. Právě pro ně je naplánovaná třídenní trasa dokonalá.
Kdo má sportovní ambice, může ještě cestování proložit příjemnou vyjížďkou na bruslích po cyklostezce kopírující bývalou železniční trať do Rakouska. Celá má skoro třicet kilometrů, ale stojí za to si vyjet i jen kousek za hranice a pak se zase vrátit.
70 kilometrů točení volantem
Ze Slavonic přejíždíme rakouské hranice a zvlněnou krajinou míříme rovnou na jih. Prvních padesát kilometrů do Zwettlu si užíváme poklidnou jízdu. Až za místní „metropolí“ najedeme na silnici 124 a začne první díl zábavy.
Silnička se klikatí lesnatou krajinou se spoustou horizontů a zatáček, které jsou „tak akorát“. Zkrátka je jezdíte na trojku a čtyřku, nemusíte prudce brzdit a pak zase zrychlovat, silnice není zrádná. Tím, že se stále vlní, nemusíte ani hlídat tachometr. Do rakouské povolené stovky se člověk krásně vejde i s moderním autem, natož s veteránem.
S trochou nadsázky: těch sedmdesát kilometrů ani chvíli nemáme volant rovně. Zatáčí se pořád. Závěrečnou část za městečkem Dimbach tvoří klesání k Dunaji. Oblíbená motorkářská trasa se nedávno dočkala snížení povolené rychlosti pro motocykly na 70 kilometrů v hodině, auta můžou sice dál stovkou, ale ono je to jedno. Na silnici je docela provoz a předjíždět se nesmí. Takže se spíš kocháme. Stejně jako na dalším úseku podél Dunaje, který je v tomto místě sevřený v malebném údolí.
Konec předehry, je načase začít stoupat. Silnice 28 nás poprvé zavede nad tisícimetrovou nadmořskou výšku, ale není to žádné šplhání v serpentinách. Asfalt je příjemně široký, a když potkáte někoho opravdu pomalého, dá se i předjíždět. Nocleh lze najít přímo v Mariazell nebo je možné využít některý z gasthofů v okolí.
My nakonec spíme až v horském středisku Lackenhof, které je asi 25 kilometrů za Mariazell západním směrem. Zajížďka stojí za to, silnice je – jak jinak – nádherná. A ceny letního ubytování paradoxně nízké.
Druhý „alpský“ den odstartujeme přejezdem dalšího sedla, po kterém následuje sjezd do údolí, jímž vede semmeringská dálnice i železnice. Jen rychle natankujeme a opět míříme do kopců. Asfaltový had se zas krásně šine vzhůru, povrch sice není zrovna dokonalý, ale starší auta na pneumatikách s vysokým profilem si s ním bez problémů poradí.
Zatím trasa vede po hlavní silnici 72, za Birkfeldem ale odbočujeme a po užších komunikacích s utaženějšími zatáčkami šplháme víc do hor. Polední pauzu si totiž chceme dát u jezera Teichalm. To leží v nadmořské výšce kolem dvanácti set metrů, na začátku léta je tedy koupání jen pro srdnaté povahy. Lepší je posedět na břehu na trávě. A taky si dát oběd – přímo u jezera je malebný hostinec Latschenhütte, kde dostanete přesně to, co byste čekali od horské kuchyně v Rakousku.
Blesky nad motorkářskou legendou
Na obloze se po poledni začínají tvořit mraky a je nápadné dusno. Narážíme na několik opravovaných úseků, kterými doslova poskakujeme od jednoho kyvadlového semaforu k druhému. Teploměry ve všech autech pomalu stoupají, i když ventilátory běží naplno. Nezbývá než použít poslední úlevnou taktiku – pro auto, nikoliv pro řidiče. Pouštíme topení.
Po návratu pod Semmering míříme do nádherného skalnatého údolí řeky Schwarzy. Milovníci vlaků a monumentálních inženýrských staveb by před tím rozhodně neměli vynechat železniční muzeum mapující historii legendární horské železnice, která údolím vede.
My ale směřujeme k místní Mekce motorkářů – hospodě Kalte Kuchl. Už dvacet kilometrů před ní je jasné, že suší tam nedojedeme. Rychle zatahujeme střechy a poslední kilometry zvládáme čtyřicítkou v prudkém lijáku.
Jednu výhodu to má – zatímco obvykle je vyhlášená restaurace narvaná k prasknutí, teď v ní usychá jen asi desítka milovníků jedné stopy. Než se najíme, to nejhorší venku přejde, přesto serpentiny do sedla směrem na Mariazell kroužíme po mokré silnici, kterou přetínají stékající proudy vody. Za sucha ale musí být dokonalá.
Podél Dunaje k Dyji
Třetí den bychom měli zamířit zpět k českým hranicím. Tentokrát ale pojedeme severovýchodním směrem, na Vranov nad Dyjí. Ranní kávu si dáme u jezera Erlaufsee, pak si užijeme skvělý výjezd po široké silnici do městečka Annaberg a po vedlejších klikatých cestách sjedeme z hor k Dunaji. Nejprve se prosmýkneme St. Pöltenem a pak ještě na chvíli uhneme západním směrem k nádhernému baroknímu klášteru Melk.
Spíš než památka sama nás zajímá cesta podél Dunaje, která vede od Melku na východ ke Kremži. Řeku zde svírají prudké svahy, ten, který je orientovaný k jihu, je pokryt místními proslulými vinicemi. Na začátku trasy ještě zastavíme u stánku, který nabízí skvělé grilované makrely. Za osm eur jen tak do voskovaného papíru a chleba do druhé ruky.
Spanilá jízda Alpami s veterány není o rychlosti a počtu najetých kilometrů, ale o zážitku, krásných výhledech a vytáčení dokonalých zatáček.
Podél Dunaje se dá dojet až do Kremže a odtud údolím řeky Kamp směrem k českým hranicím. My ale uhneme o něco dřív, už ve Weissenkirchen am der Donau, a mezi vinicemi se vyšplháme několik set metrů nad údolí Dunaje. Zatímco dole je provoz a hlavní turistická sezona, tady nahoře je člověk na venkově.
Kroutícími se silničkami s nulovým provozem křižujeme krajinu, která připomíná naši Českomoravskou vrchovinu a protínají ji dvě řeky – Kremže a Kamp. Na té druhé je přehrada Dobra, nad níž se vypíná stejnojmenná majestátní zřícenina. Pod ní je pak kemp, ve kterém se dá zastavit a třeba se vykoupat v chladné, ale čisté vodě.
Naše rakouské putování končí na hranicích v Šafově. Obvykle tudy jezdí jen cyklisté, na silničce se dvě auta sotva vyhnou. Rány do podvozku nás utvrzují v tom, že už jsme skutečně „doma“.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
