Zvláštní zpravodaj MF DNES z Vídně se špetkou rozhořčení zvěstoval krajně znepokojivé novinky:
„Jágr v předklonu dojel ke střídačce. Sundal rukavici, prohlédl si prsty na levé ruce a gestem ukazoval: Konec! Kroutil hlavou, nechal si otevřít vrata ke kabinám a vykročil.“
„Finský rozhodčí Henriksson německého zadáka za faul nevyloučil ani na dvě minuty. Pokud se podezření na zlomeninu potvrdí, Jágrovo další působení v turnaji je zásadně ohrožené.“
Hráči, trenéři, reportéři ani obyčejní fanoušci ponoření do sportovního dění si v tu chvíli příliš neuvědomovali, že planetu tíží mnohem zásadnější potíže.
Šampionát přitahoval obrovskou pozornost, Češi se směli počítat mezi favority a Jágr byl miláčkem národa, ač třeba lehce rozporuplným. Proto ten poplach.
Superstar bez titulu
Do nádherného města na Dunaji se dostavil po sezoně, kterou strávil v Kladně a ruském Omsku, poněvadž NHL ochromila výluka. Ve třiatřiceti byl vlastně ještě mladík a patřil mezi nejlepší útočníky na světě.
V seznamu jeho drahocenných úspěchů nechyběl Stanley Cup, olympijské zlato, Hart Trophy, Art Ross Trophy, Pearson Award, Zlatá hokejka...
Scházel mu však titul ze šampionátu. Ze čtyř startů do té chvíle vyrýžoval jedinou bronzovou „placku“ - jako zelenáč v roce 1990. Zlatá generace na přelomu tisíciletí zářila bez něj.
Leckdo si dokonce myslel, že v reprezentaci příliš strhává pozornost na sebe a nosí jí smůlu. Na jaře 2005 se mu naskytla vzácná příležitost vylepšit si pověst.
Český hokejista Jaromír Jágr (v bílém) útočí během zápasu na MS 2005 ve Vídni kolem Stefana Schauera z Německa.
Nemusel se do Evropy hnát na poslední chvíli po vypadnutí ze Stanley Cupu. Nepotřeboval si zvykat na širší kluziště. Měl k sobě řadu zručných parťáků.
Koučem byl jeho naganský centr a dobrý známý Vladimír Růžička, jemuž coby asistent pomáhal Marian Jelínek, někdejší Jágrův osobní trenér.
Mančaft nestál jenom na borci s číslem 68 na dresu. Soupiska z dnešního pohledu připomíná All Star Team nebo podstatnou část osazenstva Síně slávy českého hokeje. Bože, to byly časy!
Růžička chtěl, aby Jágr v mužstvu měl svůj klid. Snažil se ho nepřetěžovat. Nicméně on se stejně obsadil do hlavní role. Byť trošku jinak, než si všichni představovali.
Konec na začátku turnaje?
Hned ve druhé partii jej totiž u mantinelu sekl do ruky Němec Schauer. Hráč norimberských Ice Tigers účinkující na svém jediném šampionátu mu přerazil malíček.
„Bylo to nezaviněné,“ dušoval se blonďatý bek. „Chtěl jsem mu jen bouchnout do hokejky.“
V očích nejzavilejších Jágrových obdivovatelů se přesto stal zlosynem a lumpem a darebákem a grobiánem. Nepomohla mu ani následná omluva či zjevná polehčující okolnost, že hůl, kterou šlehl po slovutném sokovi, držel jen v jedné ruce.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Dvaadvacetiletý obránce skutečně nepředvedl likvidační zákrok. Oběť sama úrazu dopomohla tím, že s oblibou nosila staré a poněkud vetché rukavice, aby si v rukou uchovala cit.
Jenže Jágra a jeho přívržence už zajímaly jiné věci. Jak vážně je prst poškozený? Nastoupí ještě maestro na mistrovství? A kdy?
„Je to špatný!“ řekl kanonýr Petr Sýkora. „Němci hráli dost hrubě. Ale snad doktoři dají Jardu dohromady. Byla by to pro nás neskutečná ztráta. Vždyť okolo něj se tady všechno točí.“
„Byli jsme po Džegrově odchodu zaražení,“ prohlásil zadák Pavel Kubina. „Snad je pořád šance, že s námi zůstane. Je tvrdej chlap, řežou ho každý mač.“
Kubina dobře věděl, co všechno Jágr vydrží, neb ho v NHL při utkáních Tampy s Pittsburghem či Washingtonem mlátil jako žito.
A Jágr při své misi, během níž dle vlastních slov šel za svou zemi do války, nehodlal kapitulovat.
Manekýn ze mě nebude
Odmítl operaci, po níž by se musel šest týdnů zotavovat. Ve stříbrném superbu ho časně ráno odvezli do špitálu do Brna, kde si nechal úlomky kosti srovnat.
Jaromír Jágr se zlomeným malíčkem
Na prst mu připevnili plastovou dlahu a do rukavice mu vložili kovovou výztuhu, aby mohl v turnaji pokračovat.
„Neriskujete?“ slyšel otázku při následném setkání s českými žurnalisty.
„Ne! Manekýn ze mě už nebude. Jestli bude malík nakřivo, to fakt neřeším!“
Jak probíhalo v brněnské nemocnici narovnání úlomků?
„Já vám taky zlomím prst a uvidíte!“
Držel jste se statečně?
„No, ve Vídni jsem si v úterý večer nechal dát injekci na utlumení bolesti, v Brně ve středu ráno ne. A asi jsem udělal chybu.“
Jágr dodržel chlapské zvyklosti a Schauera z újmy nevinil. Mluvil a choval se statečně. Vynechal pouze jediné střetnutí s Kazachstánem a o víkendu nastoupil proti Slovákům i Rusům.
„Nebuďme naivní. Rozhodně na ledě nebudu dominovat,“ varoval veřejnost. „Ale věřím, že můžu prospět. Nejde mi o moji pověst. Přijel jsem kvůli úspěchu týmu.“
„Kdybych to šel zkusit až na čtvrtfinále, nebyl bych v kondici. Uvidíme, co vydržím. Pokud to nepůjde, tak odstoupím.“
„Soustředím se hlavně sám na sebe. Abych zápasy vůbec přežil.“
Už nejsem smůla nároďáku!
Slovní spojení Jágrův malíček se v následujících dnech omílalo ve zprávách i hospodských debatách.
Mimořádnou pozornost při jednom duelu přímo ve Stadthalle upoutala skupina fanoušků z Milevska, kteří si zafačovali malíčky a skandovali: „Jsme s tebou, Jardo!“
Ve zbytku mistrovství už božský Jaromír skóroval jenom jednou - proti Bělorusku. Střelba pro něj byla tuze obtížná. Rozdával však báječné přihrávky.
Třeba ve finále proti hvězdami napěchovanému kanadskému souboru připravil góly Václavu Prospalovi i Martinu Ručinskému. Udivoval kouzelnými průniky, fantasticky držel kotouč i v obklíčení protivníků.
„Jarda maká pro mančaft, hraje nesobecky,“ chválil své eso kouč Růžička. „Znám ho dlouho a můžu porovnávat.“
Reprezentaci patrně svým způsobem prospěla Jágrova indispozice, protože ostatní hoši nespoléhali jenom na něj.
Vídeň 2005 - Jiří Šlégr, Martin Straka a Jaromír Jágr (zleva) slaví titul mistrů světa.
Šlapala obrana, brilantně chytal Tomáš Vokoun. Ve čtvrtfinále proti USA se zaskvěli Ručinský, Marek Židlický, Aleš Hemský či Jaroslav Špaček.
Skvěle hrál Petr Čajánek. V semifinále rozhodl v prodloužení nádhernou ranou švihem Radek Dvořák.
Jágr přesto posbíral nejvíc bodů z českých borců a protlačil se do ideální šestky turnaje. A především v závěru celého martyria slastně vzepřel nad hlavu pohár pro mistry světa.
Ve stísněné kabině, páchnoucí kouřem z doutníků a rozlitého šampaňského, pak se zlatou medailí pověšenou na krku mohl se svým typickým úsměvem do novinářských diktafonů prohlásit: „Největší radost mám z toho, že už se nebude psát, jaká jsem smůla nároďáku na mistrovství.“
