Otázky vypadají jednoduše: co taková správná pohádka pro večer 24. prosince obsahovat musí, co v ní naopak být nesmí a co se v ní objevit může. Jenže odpověď je složitější, úplná alchymie.
„Pohádky totiž představují žánr, který zraje s ubíhajícím časem, lidé je srovnávají s osvědčenou filmovou klasikou a hlavně je berou strašlivě osobně,“ vysvětluje režisér Karel Janák, do jehož pohádkové sbírky vedle premiéry Princezny a půl království patří Nejlepší přítel, Princezna a písař, Dvanáct měsíčků a Korunní princ. Jedním si je zcela jist: Vánoce nelze divákům kazit experimentem, i kdyby byl sebelepší.
Povinné přísady
Takže po pořádku, co v pravé vánoční pohádce být musí?
1. Láska. Naprosto jasný motiv, bez jakého se pohádka neobejde. Ovšem pozor, výhradně v tradičním modelu on plus ona. „Ve světě už se pár experimentálních verzí sice objevilo, ale pro českou vánoční televizní pohádku se hrátky se sexuálními menšinami nehodí,“ vylučuje Janák, že by se princezna zamilovala do komorné nebo princ kráčel k oltáři s hloupým Honzou.
2. Šťastný konec. Další holá nezbytnost, zpravidla v podobě svatby. „Pohádka zosobňuje svět, jaký by ideálně měl být, a to včetně vztahů,“ vysvětluje režisér.
3. Nadpřirozený prvek. Pořádná pohádka potřebuje čarování; alespoň jedno malé kouzlo, přimlouvá se Janák. Ovšem jedním dechem přiznává, že zrovna v jeho letošní novince moc nadpřirozených prvků není. „S výjimkou draka, o kterém se tu alespoň mluví,“ směje se.
4. Padouch. Jak by jinak kladný hrdina dokázal svou fyzickou i morální převahu? Ovšem dotyčný zlosyn by neměl být vyloženě nebezpečný, neřkuli krvelačný. „Pro děti je třeba dávkovat i zlo s mírou,“ vykládá Janák.
5. Poselství. Pohádka by měla být nositelem morálních hodnot.
Zakázané přísady
Druhou kapitolu představují prvky, které v optimální vánoční pohádce naopak být nesmí.
1. Ironie. Může to znít překvapivě, Češi se považují za národ, který s oblibou zlehčuje kdykoli cokoli, nicméně výjimka potvrzuje pravidlo. „Ve štědrovečerní pohádce prostě lidé nemají ironii rádi, jak mi potvrdil i ředitel ČT,“ říká Janák.
2. Násilí a vulgarity. Tady není o čem polemizovat, násilí do dětské podívané samozřejmě nepatří a z hrubých slov se povoluje nanejvýš přiléhavé zaklení „k čertu!“
3. Vítězné zlo. I kdyby čert na koze jezdil a proti neohroženému chasníkovi stálo celé peklo, nesmí zlo vyhrát. V pohádce vítězí za všech okolností výhradně dobro.
4. Moderní prvky. „Vypozoroval jsem, že divákům vadí. V Korunním princi jsem použil stylizovanou obdobu roztleskávaček, ale třeba hrdina s mobilem už by mi rozhodně neprošel. Samozřejmě to pro tvůrce znamená omezení, ale musí ctít, že pohádka je konzervativní žánr,“ uvažuje režisér.
5. Opisování. Běda, aby nová pohádka opisovala zápletku některé své předchůdkyně, na to mají diváci obzvláště spadeno a okamžitě to vpálí autorovi, který možná ani netuší, že stejný děj už někdo použil.
Možné přísady
Do třetice existuje seznam motivů, které v pravověrném pohádkovém desateru sice nefigurují, ale použít se mohou.
1. Humor. „Protože k pozitivnímu žánru hezky ladí, i když není podmínkou – vzpomeňte si na strašidelné pohádky Juraje Herze. Byly ceněné, i když samy děti, pravda, je zrovna moc nevyhledávaly,“ vybavuje si Janák.
2. Akce. „Hodí se, zpestřuje zážitek, aby nezůstalo jenom u povídání v trůnním sále,“ přitakává vyznavač akčních scén.
3. Podívaná. Kategorie, která podle Janáka zahrnuje dobrodružné prvky stejně jako bohatou výpravu, kostýmy, zámky, skály, prostě pastvu pro všechny smysly.
4. Erotika a lyrika. S erotikou se musí zacházet velice opatrně, režisér se kloní spíše k její poetické variantě, i když třeba v Pekle s princeznou to prý mezi dvojicí Mádl – Voříšková „pěkně jiskřilo“.
5. Politika. Ošemetná věc. Pokud se týká konkrétní doby s adresnými narážkami, může pohádku pro budoucí vysílání znehodnotit, protože příští generace už souvislosti nepochopí. „Na druhé straně v Pyšné princezně je politika obsažená taky, dokonce budovatelská, ale šikovně schovaná a nadčasová; v takovém případě ji pohádka unese,“ soudí Janák.
Tři oříšky pro Popelku.
Na závěr připojuje režisér pár osobních rad. Princezna by neměla být ošklivá, ze zvířátek se líbí hlavně koně, dětští herci by se hodili, ale talenty se těžko hledají, a parodii by nezkoušel, diváci chtějí brát pohádky vážně. Osobně má rád Tři oříšky pro Popelku, i když má odbytý závěr, Šíleně smutnou princeznu, přestože obsahuje onu zakázanou „modernu“, a docela chápe vášně, které nad každou štědrovečerní pohádkou vypuknou.
„Když lidem nesplní jejich představu, nabourá jim celou intimní zónu dokonalého večera, jako kdyby měli zkaženého kapra. Sám si pamatuji, že když jsem jako malý viděl Rážovu verzi Sedmera krkavců, připadala mi tak depresivní, že mě to úplně rozčílilo a pokazilo mi to celou nadílku,“ vyznal se tvůrce letošní premiérové pohádky.
