Přitom by se zdálo, že chamtivý hodinář posílající nápadníka své dcery na nebezpečnou výpravu představuje tuctovou pohádkovou šarži zloducha, kvůli níž si herec takového postavení nebude lámat hlavu. Jenže Preiss si s ní dává práci, jako by studoval pro Národní divadlo Lakomce, a je to znát.
Z jeho pojetí čiší jednak poctivost, s níž promýšlí každičké gesto i slovo, jednak zkušený odhad milimetrově přesné míry stylizace, aby jeho padouch měl i svou lidsky směšnou stránku domácího tyrana, aniž by přitom sklouzl k pitvoření či karikatuře.
Právě to Preissova hodináře odlišuje od jiných postav, jejichž představitelé, zjednodušeně řečeno, buď „nedohrávají“, nebo naopak „přehrávají“.
A právě proto se film Hodinářův učeň nadechne čerstvého vzduchu nadsázky pokaždé, kdy se Preiss objeví na plátně, zatímco bez jeho figury pomyslný míč rodinné zábavy vždycky poněkud splaskne.
Jinak se scenáristka a režisérka Jitka Rudolfová snaží dostát tradici české pohádkové školy, aniž by potřebovala čerty, draky či princezny, zato si pomáhá třeba motivem časové smyčky jako ze sci-fi a coby znak domácké blízkosti prolije hrdly hrdinů spoustu piva.
Čedičová Panská skála, která si zahrála už v Pyšné princezně, se spolehlivě znovu postará o dramatické finále, i když jinak se Hodinářův učeň nedá nazvat zrovna akční podívanou. Výpravnost mu sluší, nicméně i pro něj platí poučka, že lépe je šetřit na nákladech nežli na vtipu.
